Jdi zpět

Nanebevstoupení Páně

Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi?“ (Sk 1,11) Zase jedna z provokativních otázek, kterými se k nám Bůh svým slovem obrací, jedna z otázek, která nás nutí překonávat sama sebe, nutí nás růst, věřit… Boží tvář už nemáme hledat v nebi, ale tam, kde se Bůh jednou provždy rozhodl přebývat: uprostřed svých ubohých a chudých bratří. Kdosi jednou řekl, že tím, že se Bůh stal v lůně ženy tělem, odhalil svou nostalgii po tom stát se člověkem. Ježíš neodchází jinam, ale mocí Ducha svatého vstupuje do hlubin našich životů a proměňuje je. Nejprve po nás chce, abychom uvěřili tomu, že on, neviditelný Bůh, se stal člověkem, a teď zase máme věřit tomu, že on, Bůh, který se pro nás stal přístupným, se odevzdává do křehkých rukou hříšných a nedůsledných lidí. Nevýhodná výměna… Místo pokojné a zářivě Mistrovy tváře, vrásčitá tvář křesťanů...
Ale co když je to opravdu tak?! Co když s námi ve svých plánech Bůh opravdu počítá?! Co když Bůh opravdu svěřil zvěst o svém království církvi?! A co hůř?! Této, naší církvi! Přítomný Bůh, Bůh, ve kterého věříme, je samozřejmě Bohem, který nás doprovází, ale zároveň prostě svěřuje cesty evangelia své církvi. Nechává to na nás! Království, ve které apoštolové doufali („Obnovíš teď, Pane, v Izraeli králov-ství?Sk 1,6), je třeba ještě budovat. Způsob, kterým chtěl Pán zůstat přítomný v tomto světě, není nějakým snadným magickým řešením, ale trpělivou přítomností tvořenou každým z nás. To my jsme Boží tváří, se kterou se lidé na ulicích setkávají. A Ježíš nám k tomu zanechává jeden úkol a jeden dar: obrácení a odpuštění (srv.: Lk 24,47). Obrácení znamená přijetí Boží logiky, evangelního způsobu myšlení, znamená odvahu jít proti proudu, být prorockým hlasem ve světě, kde vítězí bohatí, prohnaní, násilní. A odpuštění jako Boží dar umožňuje vydávat se znovu a znovu na cestu, znovu začínat, nezůstat ležet po pádu, nikdy to nevzdat. Možná toho o Bohu moc nevíme, ale jednou věcí si můžeme, zvláště ve Svatém roce milosrdenství, být jisti: jeho milosrdenství je bez konce. Obrácení a odpuštění.
Přijměme tedy výzvu andělů a přestaňme jen tak hledět k nebi a hledat jen tam Boží slávu. Hledejme ji v každodennosti toho, co jsme a co žijeme. Zůstaňme ve městě (srv.: Lk 24,49), neutíkejme před zdánlivě beznadějnou banalitou dneška, protože právě tam se Ježíš rozhodl přebývat: v dnešku, ve zmatku mého města. Hledejme Boha v jeho chrámu, kterým je člověk. Člověk slabý, ustrašený, chybující. Svatost ale nevylučuje lidskou slabost. Svatost je plností lidství a lidství znamená i křehkost a strach. Vždyť v tom jediném svatém, kterým je Kristus - nejlidštější ze všech lidí - poznáváme, že neexistuje jen gravitační síla, která všechno přitahuje k zemi, ale i ta, které tíhne vzhůru, skrze kterou můžeme chodit vzpřímeni, která je naší, lidskou nostalgií po tom stát se bohy.

ke stažení zde