Jdi zpět

Těla a krve Páně

Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic…“ (Lk 9,12) Prostě: pošli je pryč! Vždyť se už začalo schylovat k večeru a tady jsme na opuštěném místě (srv.: Lk 9,12). Apoštolům jde o lidi, samozřejmě, ale jen zčásti. Známe to všichni. I my se přece dokážeme nasadit. Ale jen zčásti… Jako by teď apoštolové Ježíšovi říkali: řekni jim, ať si každý vyřeší svoje problémy sám! Jenže on je neposlechne, on přece nikdy nikoho neposlal pryč. Naopak: má v plánu proměnit právě toto opuštěné místo, právě tuto poušť, jak se píše v originále, v domov, v místo, kde se sdílí chléb a život.
Z pohledu apoštolů už Ježíš dokončil svou práci, z pohledu apoštolů Ježíšovi už „padla“. Promlouval k lidu, kázal, nasytil jejich duše. To přece stačí! Ježíšovi ne. Nikdy se mu nedařilo milovat jen duši, a ne tělo: „Přijímal zástupy, mluvil k nim o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení.“ (Lk 9,11). Pro Ježíše, stejně jako pro celé Písmo člověk nemá tělo, on tělem a zároveň duší je. Neoddělitelně. Evangelium je plné uzdravení lidských těl: od malých dětí k dospělým ženám a mužům. A právě tato uzdravení těl jsou jakoby stvrzením, výmluvným znamením toho, že Boží království, nový svobodný a uzdravený svět je už mezi námi. Božím snem je svět proměněný v domov. „Rozsaďte je ve skupinách…“ (Lk 9,14), to znamená: uveďte je do vztahů mezi sebou navzájem, ať nejsou sami, ať vytvářejí domov. Evangelium je úžasné! Pokaždé, když čtu tento úryvek, vzpomenu si na to, jak je pro mě vždy na počátku těžké, když jsme při každém našem provinčním setkání rozděleni do malých skupinek ke sdílení. Mnohdy se ani moc neznáme… Co zase mám říkat?! Na co se ptát?! A stejně tak pokaždé prožiju právě v těchto skupinkách nejsilnější chvíle celého setkání.
Nejde o zázrak rozmnožení chlebů, jde o zázrak sdílení! Vždyť úryvek začíná Ježíšovou nelogickou výzvou: „Vy jim dejte jíst!“ (Lk 9,13). Ale apoštolové toho nejsou schopni: pro tisíce lidí mají jen pět chlebů a dvě ryby. Ale zázrak onoho večera je v tom, že i pět sdílených chlebů stačí, že utišení hladu nespočívá v tom, že si svůj chléb sním sám, a tak se najím do sytosti, ale v tom, že se o to málo, co mám, podělím s druhými: o chleba, o sklenici vody, o úsměv, o čas, o kousek srdce. Nejsme bohatí tím, co máme, ale tím, čím jsme utišili hlad druhých. Ježíš nám předkládá tento nelogický, ale prorocký požadavek (Vy jim dejte jíst!) možná proto, aby šla církev spíš za hlasem proroctví než za hlasem rozumu. Pokud chceme zakusit zázrak. Máme tedy dát i to, co nemáme, máme dát i čas, který nemáme. Nejde totiž o množství, ale o intenzitu. A darovaný čas a darované srdce se tak rozmnoží. A času bude dost. A srdce bude dost. „Všichni se najedli dosyta.“ (Lk 9,17). Všichni! Svatí i hříšní, upřímní i lháři, ženatí i rozvedení, i Samařanka s pěti manžely. Všichni! Nikdo není vyloučen!

ke stažení zde