Jdi zpět

V. neděle velikonoční

Ježíš právě řekl svým učedníkům, že ho jeden z nich zradí (srv.: Jan 13,21). A apoštolové se, jak vypráví evangelista Jan, dívají jeden na druhého v rozpacích… Myslí si, že zrádce mají někde před sebou, ale ve skutečnosti je zrádce uvnitř každého z nich. Každého z nás. Jan, učedník, kterého Ježíš miloval, pokládá hlavu na Ježíšova prsa a ptá se ho: „Kdo to je?“ (srv.: Jan 13,22-25). Ježíš omočí soustu a podá ho Jidášovi. Ten ho sní a zatvrdí se ještě víc. Nabídnout chleba je tím největším gestem pohostinnosti a přijetí. A přesto Jidáš nechápe, snad ho dokonce vnímá jako urážku. Známe to všichni: kolikrát už jsme udělali něco s tím nejlepším úmyslem, s láskou, a z druhé strany to bylo naopak přijato zcela opačně. Ježíš tím skutkem právě odhalil Jidášovi, že to on je tím nejmilovanějším učedníkem. Jako by ho tím skutkem chtěl přitisknout k sobě, aby pocítil míru jeho lásky. Jidáš ale vzal soustu a odešel do tmy (srv.: Jan 13,30). Ale s sebou si, ve svém srdci, odnáší chléb, eucharistii! To Ježíš s ním odchází do tmy. To Ježíš se právě dobrovolně odevzdal temnotě.
A právě v tu chvíli říká: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“ (Jan 13,31). Teď, když Jidáš odešel, aby ho zradil, teď, když je Jidášovo srdce zatvrzelé, když je v temnotě, může Bůh projevit svou lásku. V Jidášově zradě se odhaluje míra Ježíšovy lásky. Jidáš se ztratil, ale nepřišel snad Ježíš právě pro ztracené?! Není snad právě zabloudění, ztracení se tím teologickým místem, v němž se odehrává spása?! Nejsme snad spaseni právě proto, že jsme byli nejprve ztraceni?! Právě na Jidášovi může Ježíš ukázat míru své lásky: jeho láska je bez míry! Každý z nás je ztracený a spasený. Možná nechápeme…, ani apoštolové nechápali. Jako nepochopili ani gesto mytí nohou. Petr krátce na to nabídne Ježíšovi, že za něj položí svůj život (srv.: Jan 13,37)… Nepochopil. Petr nepokládá život pro Ježíše, ale Ježíš pro něj. Později ho položí, ale ne pro Ježíše, ale s Ježíšem. Učedník má napodobovat svého mistra, ale ne ho nahrazovat.
Všichni kolem nás tvrdí, že sláva spočívá v úspěchu a potlesku. Ježíš ale právě okamžik své vrcholné prohry prohlašuje za chvíli nejvyššího oslavení. Slávou pro něj totiž je možnost milovat. Nezáleží na tom, jestli se staneme významnými osobnostmi, dokonalými rodiči, velkými světci. Důležité je, jak jsme milovali nebo aspoň chtěli milovat. To je sláva, kterou nám nemůže nikdo a nic vzít. Církev není elitářským klubem správných křesťanů, není místem snadných útěch a okamžitých řešení problémů, ale je společenstvím těch, kteří dovolili Ježíši, aby se s nimi setkal a miloval je. Proto pak mají milovat tak, jak je miloval on: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Protože jeho lásku zakusili a ona se v nich stává nejen vzorem, ale i pramenem jejich lásky. Podle lásky nás poznají, ani podle pobožností, ani podle modlitby, ani podle vnějších znaků, ani podle charitativní činnosti. Podle lásky. Ježíšovy lásky.

ke stažení zde