Jdi zpět

VI. neděle velikonoční

Krásné období ty Velikonoce. Už jen pro ta slova, která denně slýcháme. Janova 13. - 17. kapitola, tedy popis Poslední večeře a promluva Ježíše k apoštolům, jsou pro mě vrcholem evangelia, asi proto, že mi jednoho dne právě tyto úryvky otevřely dveře k novému uchopení a pochopení - rozumem i srdcem - svého křesťanství, své víry. Jak zakusit Ježíšovu slávu ve svých životech? Jak se setkat s živým Bohem? Jak vnímat jeho přítomnost a působení ve všedních dnech našich životů? Ježíš nám dnes jako odpověď nabízí čtyři postoje.
Přebývat. Ježíš po nás chce, abychom zachovávali jeho slovo: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“ (Jan 14,23). Zachovávat slovo, přebývat v něm, meditovat ho, modlit se ho, znát ho. Pokud by naše víra byla něčím, co vytáhneme ven jednou týdně na hodinu nebo jen v těžkých chvílích, nezakusíme, že v nás přebývá Ježíš se svým Otcem: „… přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Zachovávat slovo, zůstávat v něm, neutíkat… k tomu jsme voláni, abychom zakusili Boží slávu. Žádná zjevení, ale slovo! Víra tak nebude jen úkonem vůle nebo intelektuálním úsilím, ale zkušeností stálého přebývání Boha v nás. My jsme Božím nebem!
Připomenout. Nerozumíme všemu. A je to tak dobře! Ani církev nevlastní Bohu úplně, ale On úplně vlastní ji! Ježíš řekl a vykonal vše. Boží zjevení je u konce. Nepotřebujeme další jasnovidce, aby nám říkali, co máme dělat. Ale ještě jsme úplně nepochopili nebo jsme možná zapomněli. A tak nám na pomoc přichází Duch svatý - Přímluvce, aby dal církvi světlo pro chápání Ježíšova slova, aby osvítil naše svědomí, a my pochopili, co má naše víra do činění s naším každodenním životem a našimi rozhodnutími, aby nám připomněl to, co jsme už zapomněli, třeba právě i radikalitu evangelia v neužívání násilí, v souvislosti s láskou k nepřátelům… Vzývejme Ducha svatého před každým rozhodnutím, každou modlitbou, prací. Jen tak pro nás bude evangelium stále nové, jen tak nad ním budeme moci žasnout.
Neděsit se. Abychom zakusili Boží slávu, je třeba mít v sobě pokoj. Hranice mezi dobrem a zlem je uvnitř mého srdce. První nepřítel přebývá uvnitř mě, ne venku. Prvotní usmíření musí nastat v mém nitru: se mnou samým, s mou násilností, s mou zlostí a zlobou, s mou temnou stránkou, kterou Ježíšovi učedníci nazývají hříchem. Pokoj je prvním darem, který vzkříšený Ježíš předává apoštolům. Jen po-kojné srdce je pevné, neochvějné, jen pokojné srdce se neděsí v protivenstvích, neztrácí naději v bolesti. Pokoj, který vychází z vědomí, že jsme k smrti milováni! Jen takový pokoj může čelit všem našim strachům a obavám.
A shrnutím všeho je láska: „Kdo mě miluje…“ Milovat neznamená jen cítit nebo konat množství skutků milosrdenství, modlit se, přinášet oběti. Láska začíná odevzdáním se. Láska začíná tím, že se nechám milovat. Bůh se přijímá, toho si nelze zasloužit.

ke stažení zde