Jdi zpět

X. neděle v mezidobí

… vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova.“ (Lk 7,12) Počátek dnešního evangelia námi otřese. Žena, rakev a smuteční průvod: tři základní obrazy dnešního vyprávění z Naimu, vyprávění, ve kterém se soustřeďuje možná ta největší bolest, která kdy na zemi byla: bolest matky nad ztrátou toho, který je důležitější než její vlastní život, strach z budoucnosti, kde už nikdy nic nebude tak jako dřív. A ta matka byla vdova… měla jen syna… a ten byl pro ni vším. Dva životy v jedné rakvi. Podobných příběhů je stále dost. Ještě i dnes. Kolik je rodin, kde i dnes je smrt jako doma?! Jako u vdovy ze Sarepty z prvního čtení. A přece právě ona přijala proroka Eliáše a rozdělila se s ním o to poslední, co měla! A přece právě i ona teď musí čelit smrti svého jediného syna. A co je snad ještě horší, musí čelit pocitům viny: „Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“ (1Král 17,18) Třeba ji tak Bůh potrestal za nějaký prohřešek z mládí, třeba se teď tváří v tvář svatosti proroka od ní Bůh vzdaluje a zabíjí jí syna… Možná to si vdova myslí. Kolik lidí si ještě i dnes myslí, že smrt je Božím trestem?! Eliáš, Boží muž, toto ale nesmí dopustit. Obrací se na Boha a téměř ho nutí k tomu, aby zasáhl.
Ale proč tedy smrt?! Proč tak těžký kříž na tak slabá ramena?! Ani Lukáš ani evangelium nedávají na tuto otázku odpověď. Ukazují jen Ježíše, jak pláče spolu s matkou. Pláčou tak dvě matky, dvě vdovy! Evangelium totiž říká, že Ježíši bylo matky líto (srv.: Lk 7,13). A užívá při tom slovo vyhrazené u Lukáše jen samotnému Ježíši a ve Starém zákoně Hospodinu: έσπλαγχνίσθη, tedy „útrobně“ s ní soucítil. „Splanchna“, slovo, od něhož je toto sloveso odvozeno, znamená „mateřské lůno“, „útroby“. A v Písmu se jím označuje Boží milosrdenství k člověku! Ježíš neodstraňuje bolest, ale vstupuje do ní spolu s matkou. Vstupuje do města jako cizinec, ale projevuje se jako bližní, jako ten nejbližší bližní. Jednou se ho zeptají, kdo je bližní, a on odpoví, že bližní je ten, kdo si na svá ramena nakládá bolest druhého, kdo se mu snaží ulehčit, kdo se ho snaží uzdravit. Ježíši je ženy líto, pociťuje soucit. Vidí pláč a dojme se, nepokračuje v cestě dál, ale zastaví se a suší slzy. A ještě víc: přichází k ženě, která možná ve svém srdci právě zlořečí Bohu! Nic ve vyprávění nenaznačuje tomu, že šlo o ženu zbožnější, než byli ostatní kolem ní. O to nejde. To, co se dotýká Ježíšova srdce, je lidská bolest. Ta žena se ani nemodlí, ale Bůh slyší její pláč, tedy „modlitbu“, která člověku zbývá tehdy, když už se modlit nemůže, když se vytrácí i poslední zbytky víry. A Ježíš přijde k rakvi, dotkne se jí a řekne: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ (Lk 7,14) A užije sloveso pro vzkříšení! Chlapec jen neobživne, je vzkříšen! Jako my, když přijmeme do svého života Život. A všichni říkali: „Bůh navštívil svůj lid.“ (Lk 7,16) Pokaždé když i my vykonáme skutek, který dává život, si zástupy povšimnou, že Bůh je mezi námi. A nejde o velké zázraky, ale o soucit nad bolestí druhého, o sdílení života.

ke stažení zde