Jdi zpět

ANO, které mění životy... nejen Pavla, Oty a Michaela!

Často slyším, že bychom se měli Pánu dát z celého srdce, odevzdat se mu. Při té představě mě ale vždy přepadne strach a obava, pro mě odevzdání se Pánu znamená jediné, znamená to říci mu své ANO. Ti tři kluci, kteří Pánu řekli na rok (a věřím, že nezůstane jen u prvních slibů) své ANO, jsou pro mě hrdinové. Nebojí se odpovědět na volání, nemají strach vzdát se našeho všedního života, který přináší tolik „sladkostí“. Když na ně myslím, tak si vždy říkám, že bych si přál mít odvahu alespoň z poloviny takovou, jako ji mají oni, alespoň z poloviny být tak zapálený pro Krista. Pája, Ota i Michi jsou mými přáteli a zároveň vzory. Děkuji za to, že jsem mohl s nimi jít po jejich cestě alespoň těch pár let, že Oto je můj kmotr a stále se za mě modlí, že díky nim se mi při psaní tohoto sdílení derou slzy do očí. Když jsme se loučili před jejich odjezdem do Itálie, tak jsem chtěl říct tolik věcí, chtěl jsem jim říct, jak moc je mám rád, ale jediné, co jsem dokázal, bylo je obejmout a ta slova vyjádřit slzami. Díky kluci za všechno. Kuba K.

Nemohla jsem dýchat. Celý víkend mi probíhaly hlavou vzpomínky na ty úplně první okamžiky setkání s Pájou, Otíkem i Michim, jací jsme všichni byli, když jsme se seznámili... a najednou, úplně ti samí kluci, stáli před oltářem s očima upřenýma na Ježíše a před námi všemi mu darovali svůj život. Se vším všudy. Když vyslovovali řeholní slib, měla jsem pocit, že slibují i za mě. Za nás všechny. Že na sebe berou něco, co my nedokážeme. Že nám svojí obrovskou odvahou a láskou otvírají kus nebe, abychom se ho mohli aspoň na chvilku dotknout. Už se mi z toho zase rozbušilo srdce. To, co kluci udělali, je pro mě jedno z největších svědectví víry, které jsem zažila. Otřáslo to se mnou od základů a já jsem jim za tohle zeMĚtřesení nevyslovitelně vděčná, za to že jsou moji kamarádi a že mi je Pán Bůh daroval do života. I když jsou postavou poměrně maličcí, jsou to jedni z největších chlapů, které znám! Zuzka L.

Kdybych měl najít nějaké slovo, které shrnuje mé pocity z prvních slibů kluků, tak by to bylo slovo „blízkost“. Měl jsem totiž příležitost se všemi třemi novopečenými obláty promluvit a poplácat je po ramenou už před sliby. Dále jsem jim mohl držet mikrofon během skládání slibů, a tak jsem byl v tu chvíli v zaplněném kostele ten fyzicky nejbližší svědek této velké události. Náramně jsem se při tom bavil, když jsem viděl klepající se ruce a slyšel poslední polknutí před vyslovením slibu. Vzpomněl jsem si totiž i na své první sliby a pocity mdloby s tím spojené. Do třetice jsem pak byl jeden z prvních, kdo je objetím přijal do oblátské rodiny, a tak nezbývá nic jiného než zaplakat radostí a doufat, že naši kluci nakazí svou blízkostí právě ty, co ji potřebují nejvíce, naše chudé rozličných tváří, a že jich v Itálii bude požehnaně. Petr, omi

Jsou asi tři momenty, které mě velmi zasáhly při prvních slibech Oťáka, Michiho a Pájíčka. První byla radost, vnitřní pocit, který se mě dotkl při pohledu na ty tři usměvavé tváře, které přicházely k oltáři tou krásnou, leč někdy nelehkou cestou. Svědectví jejich cesty a Božího vedení na ní je jistě nejen pro mě radostnou nadějí a posilou.
Druhý byl při slibech, kdy se v mých myšlenkách objevila nepatrná spojující stužka jejich a mého života a čím dál tím širší stuha mezi nimi a obláty. Bůh nás spojuje, i když se jejich slib na první poslech může zdát oddělující. A to mě tedy dostalo do kolen po dozpívání písně Veni spiritus.
Třetí byl při gratulaci a loučení. Chvíle, kdy mi došlo, že i když mám někdy pocit vzdálenosti (nejen v kilometrech), tak jsme si velmi blízcí díky velké OMI rodině. Ester

Nedělní Slovo na den, které mi chodí na mail, znělo: „Víme, milovaní bratři, že vás Bůh vyvolil.“
To jsem si přečetla půl hodiny před začátkem mše svaté, při které kluci měli skládat své první sliby. Až druhý den jsem si četla celý úryvek a pořád se k němu vracím! Protože prostě úplně sedí!
1. Tesalonickým 1, 1-7
„Milost a pokoj vám. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratři Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím…“ …příkladem pro nás, pro vaše vrstevníky, přátele.
Byl to víkend plný emocí, víkend obrovské sdílené radosti, zároveň smutku, vzpomínek, vyvstávajících otázek… Úcty, hrdosti a úžasu! Úsměvu i slz. Díky vám, Pájíčkovo bázni a jeho ohnutým ramenům, jsem si uvědomila pravou pokoru Božího služebníka. Díky, kluci, že jsme mohli zpovzdálí pozorovat vaši cestu, jít chvilku s vámi, sledovat váš růst tím, že jste sami sebe umenšovali a nechali v sobě růst Boží milost. Vždycky jsem žasla nad hloubkou vět, které mi Pája napsal vždycky v tu nejpříhodnější chvíli. Ta proměna obyčejného kluka, mého vrstevníka, v moudrého, hlubokého, pokorného, objevujícího, bojujícího a zamilovaného obláta byla neskutečná a já po ní vždycky toužila a toužím taky! Díky za obrovskou inspiraci. Díky, že jste nám ukázali, že život s Bohem stojí za to! Za to, že jste se nebáli důvěřovat Bohu, Jeho lásce, za vaše obrovské svědectví víry! Díky za váš první krok. Kdo ví, jestli vás někdo z nás nebude následovat…
Už od neděle mi pořád v hlavě zní různé části písně „Tra voi la carità“, nechávám se jimi oslovovat… A k lidem ať máme touhu jít a ohněm Ducha svět proměnit - tak jako vy! A láska ať s vámi zůstává! Díky, jste borci! Eliška T.

Pro mě byl hrozně silný okamžik, když jsme v písničce „Tra voi la carità“ zpívali „k lidem ať máte touhu jít a ohněm Ducha svět proměnit.“ Úplně mi z toho běhal mráz po zádech a vhrkly slzy do očí. To je nádherná výzva nejen pro kluky, jako povzbuzení na jejich další cestu, ale i pro nás, abychom všude tam, kde jsme, byli misionáři Boží lásky. A pak jsem si uvědomil, že tou chvílí, kdy kluci odjíždějí do Itálie, tak trochu končí jedna z mnoha etap i mýho života. Vždyť jsem toho s nimi tolik prožil, a oni hrozně moc do mýho života zasáhli.  Mám obrovskou radost z toho, že Oťák, Pája a Michi řekli tohle Ano, jsou to borci. A samozřejmě i Kuba. Díky, kluci! Pepa K.

První sliby jsem zažil poprvé v životě. Při sobotní přípravné vigilii, která se konala večer v potemnělém kostele, jsem měl možnost číst spolu s jedním klukem z Německa žalm. Bylo krásné vidět, jak verše, které jsme společně předčítali, zasahují jak přítomné příbuzné a přátele, tak i kluky samotné. Druhý den při slibech pro mě bylo asi nejsilnější chvílí to, když se po složení slibů novicové zdravili se staršími obláty, kteří jim gratulovali a přijímali je do rodiny. To, s jakou láskou a radostí je vítali, bylo něco neskutečného. To pomyslné předání pochodně další generaci... Vojta J.