Jdi zpět

Chlapi "až za smrt"

Pánská jízda je už tradiční velikonoční setkání mladých chlapů v Plasích. A řeknu vám, je to pokaždé síla. Každoročně totéž, a přece vždycky nové. Snad proto, že slova a gesta v liturgii oslovují pokaždé jedinečným a neopakovatelným způsobem, snad proto, že druhý sloup tohoto setkání, tedy společenství, se obměňuje a přináší nové vztahy a nové pohledy.
To, co se ale nemění, je samotná podstata a důvod Pánské jízdy: zakoušení a společné slavení Ježíšovy „hodiny“, počínaje liturgií Zeleného čtvrtku a konče radostným setkáním u prázdného hrobu.
Letos se nás spolu s obláty sešlo deset. Někteří se známe už roky, jiní přišli poprvé. V centru čtvrtečního večera byl jako vždy lavor… Tedy žitá eucharistie, služba. Na ní je ostatně založeno celé setkání: na nezištné službě druhým v maličkostech, které slavnostní dny přinášejí. Úryvkem, který nás doprovázel, byl text francouzského biskupa - mučedníka v Alžírsku: „Nekrvavé mučednictví je to, co se člověk snaží žít den za dnem, tedy darování života po kapkách: v pohledu, v tom, že pro druhého jsem, v úsměvu, v pozornosti, ve službě, v práci, v tom všem, co způsobuje, že je náš život sdílen, darován, odevzdán. A právě v tom se disponibilita a vydanost proměňují v mučednictví, v oběť. Důležité je nedržet si život pro sebe.“ Po slavnostní večeři u příležitosti ustavení eucharistie a svátosti kněžství, při které jsme úžasným způsobem sdíleli své osobní dějiny spásy, jsme po turnusech probděli noc s Pánem.
Pátek jsme prožili spolu s oblátskými mučedníky. Těch oficiálně uznaných je už 27… Jejich (často velmi krátké) životy promlouvají s velkou naléhavostí i dnes a jsou pro každého z nás velkou výzvou. Po meditaci jsme se pustili do sestavování zcela nové křížové cesty obsahující právě střípky ze životů a umírání těchto našich spolubratří. Oblátskou křížovou cestu jsme se pak po velkopátečních obřadech modlili spolu s našimi farníky a přáteli už tradičně venku v areálu plaskéko kláštera. A byla to síla!
Sobotním symbolem bylo ticho… země „je bez Boha“, všechno mlčí. Nám se to ale příliš nepodařilo, protože přípravy na velikonoční vigilii si přece jen slova vyžadují. Šlo to ale hladce. Už jsme za ta léta profíci… A tak zbyl čas i na procházku a neformální sdílení. Radost se dala krájet už před sobotní nocí. A vigilie…? To je vrchol… Kristus - Světlo v temném kostele, Exultet oslavující velikonoční svíci letos v podání našeho jáhna Petra, dlouhá biblická čtení (jako vždy kompletní) vyprávějící dějiny spásy, radostné Gloria a první setkání u prázdného hrobu. Šampaňské bouchající po vigilii v předsíni kostela je součástí této sdílené radosti. A na faře se pokračovalo…
Neděli zmrtvýchvstání pak někteří z nás, značně nevyspalí, začali už ranní eucharistií v Manětíně a pak jsme pokračovali opět v Plasích. Slavení ve společenství lidí, které vám Pán posílá, aby s vámi vytvářeli jednu rodinu, je neuvěřitelně silnou zkušeností. Z Plas jsme odjížděli možná unaveni, ale byla to únava z radosti! Bohu díky! Vlastimil, omi

Letošní Pánská Jízda pro mě byla hlavně o setkáních. A to jak neznámých, tak i těch známých. První přišlo hned, když jsem dorazil, a přišel mi otevřít Marijo, kterého jsem do té doby nepotkal, ale se kterým jsem se během víkendu seznámil natolik, že při odjezdu jsme se loučili, jako bychom byli staří přátelé. A druhé bylo setkání s otcem Vlastimilem OMI, kterého jsem viděl znovu asi po 4 měsících a kterého jsem letos na Pánské jízdě vůbec nečekal… vzhledem k tomu, že má plné ruce práce se zakládáním nové komunity ve Fuldě. Z letošního Tridua mě nejvíce zasáhlo sedm starozákonních čtení při sobotní vigilii, kdy v celém kostele svítil pouze paškál. Ta atmosféra, která přitom vznikla, se dá popsat snad jen jako požehnaná... Vojta

Sice mám dojem, že to opakuju každý rok, ale letošní Velikonoce byly pro mě opět krokem blíže k pochopení toho, o co vlastně jde. Tento rok se mě asi nejvíc dotkla velkopáteční liturgie. Docela mi z toho spadla brada, když jsem si uvědomil tak nějak silněji, že prožívám vlastně ten okamžik, který způsobil velký zvrat v Evženově životě. Možná to tento rok bylo silnější, protože jsem oblát s čerstvými věčnými sliby a čerstvým věčným křížem. „Až do smrti“ není jen slib, který jsem dal já, ale především teď žiju z toho, že mě v tom oblátství někdo předešel, a to dokonce „až za smrt“. Prožil jsem si to o to silněji ve společenství chlapů, kteří opravdu zažívají Pánův slib „až za smrt“, jak mi ukázalo naše sdílení na Zelený čtvrtek. Bylo skvělé slyšet, jak si Pán každého z nás vede a vstupuje do našich životů jedinečným způsobem a svým jedinečným slovem. Petr, omi