Jdi zpět

Eugenmeeting 2017 na Hradě Nečtiny: radost!

Na přelomu dubna a května se už tradičně konává setkání asociovaných laiků celé Středoevropské provincie. Výhodou tohoto termínu je blížící se slavnost zakladatele misionářů oblátů sv. Evžena de Mazenod (21. květen), jehož misijní charisma je pojítkem všech součástí oblátské rodiny - proto je po něm toto setkání také pojmenováno: Eugenmeeting - ale bezesporu i 1. květen, tedy jeden volný den navíc. A ten se letos opravdu hodil, jelikož Eugenmeeting zavítal podruhé ve své historii do Česka, a tak na mnoho asociovaných třeba ze západních koutů Německa čekala dlouhá cesta. Přesto je ani vzdálenost ani deštivé počasí neodradilo a na Hrad Nečtiny nacházející se na území oblátského „rajonu“ severně od Plzně jich dorazilo na čtyřicet. S nimi přijelo také pět doprovázejících oblátů a několik malých rodinných příslušníčků.
Tématem letošního oddechově - formačního setkání byla „Misie“. Za řečnickým pultíkem se tak vystřídali o. Jens, který účastníky do tématu uvedl skrze základní misijní texty magisteria poslední doby, o. Christoph, který se zamýšlel nad základy „evženovské misiologie“, a také o. Günther z Plas, jehož přednáška o letitých zkušenostech misionáře v asijském prostředí vzbudila velký zájem a řadu dotazů.
Jako vždy se ale ukázalo, že skutečným důvodem setkání nejsou ani obsahově hodnotné příspěvky ani výborně připravený doprovodný program, který nás zavedl tentokrát třeba na prohlídku plzeňského Prazdroje, do katedrály, do zchátralého, ale za to vyhlášeného kostela v Lukové nebo na přelet gripenů nad Plasy, ale setkání samo. Setkání mezi lidmi, kteří sdílejí totéž charisma, a tedy podobnou cestu víry, setkání lidí s odlišnou historií, kulturou a jazykem, kteří k sobě ale mají blízko jako členové jedné rodiny, setkání, během něhož mocně promlouvá Duch svatý.
Vrcholných okamžiků bylo hodně. O všechny jsme se podělili při pondělním závěrečném sdílení: přednášky, výlety, eucharistie v Plasích, setkání v hospodě s o. biskupem Tomášem, posezení u piva v improvizovaném baru… Ale mocnou sílu Boží přítomnosti možná nejlépe vystihl o. Christoph: „Slyšet při eucharistii v kostele v Plasích, na území poznamenaném pohnutou česko - německou historií, hrát kapelu složenou z českých asociovaných, kteří německy zpívají Beránku Boží… byla prostě síla!“ Byla! Tak za rok v Nikolausklosteru! Vlastimil, omi

„Což nám srdce nehořelo?“ Tahle věta z Lukášova evangelia mě pronásleduje už dlouho. Naposledy jsme ji slyšeli při společné bohoslužbě misionářů oblátů a jejich asociovaných v Nečtinech při Evženmítinku 2017. Kdo je blízko Ježíše, tomu hoří srdce radostí a nemůže si to jednoduše nechat pro sebe, protože ta radost přetéká.
Setkání v Nečtinech bylo plné radosti. Přestože jsme neměli k dispozici pohodlí domova, moc jsme toho nenaspali, o žádném soukromí se nedalo mluvit, bylo na chodbách zdejšího zámku možno zakusit téměř hmatatelnou radost. Asi právě potřeba podělit se o velikonoční radost je podstatou misií. Mluvili jsme o nich během několika přednášek a společných sdílení, co znamenají pro nás osobně, co znamenaly pro Evžena de Mazenod, a jak jsou zakoušeny i dnes doma nebo v dalekých zemích.
Někdy mi přijde, že naší církvi, našim bohoslužbám naopak radost chybí, že jsme uvízli v pasti tradice. Místo toho, abychom se snažili o setkání s živým Ježíšem, se naše společenství stávají povinností, pro kterou navíc těžko hledáme prázdné místo v diáři. Abych byl upřímný, s podobným pocitem jsem odjížděl i na setkání do Nečtin, ale byl jsem naopak vrchovatě obdarován.
Nikdo z nás asi nezapomene na pondělní kázání otce Jense, které bylo všem po důkladné návštěvě plzeňského pivovaru velmi srozumitelné. Buďme jako dobře vychlazená, lákavá plzeňská dvanáctka. Místo, lidé, mezi něž nás Bůh postavil (a sv. Evžen), nám napoví jak na to. Jirka a Hanka

Pro mě je celý ten uplynulý víkend slovy skoro nepopsatelný. To, co jsme zažili, na to mě ta správná slova vůbec nenapadají, byla to taková síla... Rodina, blízkost, přátelství, přijetí, vděčnost, radost... A k tomu téma setkání – misie… Pro mě osobně je to výzva k tomu nebát se a stát se misionářem tam, kde zrovna jsem, ve svém domově, tam, kde mě všichni znají. Nebát se dát to, co mám, co umím, otevřít své dlaně a dát k dispozici to, co bych možná raději chtěl udržet sám pro sebe. To je obrovská výzva. A pak z toho může být obrovská radost.
Jsem hrozně moc vděčný za to, co jsem o tomhle víkendu mohl prožít. Za všechna osobní setkání, rozhovory, objetí, úsměvy, slzy radosti. A taky za to, že jsem dokázal otevřít dlaně a dát to, co můžu, co umím. Pepa