Jdi zpět

Evženovská pouť a nejen...

Křesťan jako Boží kůl v plotě. Tak znělo téma, které pro letošní oslavu vymyslel moderátor jáhen Petr Dombek spolu s otcem Güntherem. Smyslem pouti bylo pravděpodobně především to, aby se Boží kůly v plotě, které své životy nejrůznější formou svěřily do rukou sv. Evžena de Mazenod, na oslavu jeho výročí sešly. A viděly, že i když jsou rozptýlené v nejrůznějších koutek a koutcích republiky a světa, v nejrůznějších povoláních a stavech, dohromady to dává pěkně dlouhý plot. A to už je radostnější vědomí.
Otec Günther nám v kázání připomněl momenty ze života sv. Evžena, v nichž jej lze směle vidět jako kůl v plotě - vyhnanství rodiny v době Francouzské revoluce, rozhodnutí stát se knězem všemu navzdory,... Mše svatá celebrovaná otcem Tomášem zase připomněla obláta, kterého jsme dlouho neviděli a který na hranicích naší diecéze statečně žije charizma naší oblátské rodiny.
Oblíbenou oblátskou pochoutkou prostě jsou a zůstanou párky, a ty jsme si spolu s buchtami a čajem a kávou a ve společenství užili. Svědectví o misii v muslimských zemích nabízely prvoplánově workshopy obou otců Günthera a Tomáše, nakonec jím byl i workshop asociovaných, protože na pouť přijela misionářka Ludmila z Tanzánie, a tak jsme jí dali hlavní slovo. 
Sdílení, znělo přání Petra Dombka, na konci našich skupinek. S tím ženská část poutníků neměla problém, protože Ludmila otevřela kufr s výrobky, které s tanzánskými ženami šije na prodej. Pánové byli v tu chvíli odsouzeni ke sdílení při pojídání kávy a buchet. 
Milým překvapením byli všichni farníci z Plas a Klokot, kteří se naší pouti zúčastnili. Bohu díky za společenství, které jsme si mohli vychutnat. Hanka

Letošní svátek sv. Evžena jsem díky svým osobním řidičům Máně a Vlastíkovi Raidovým mohla po šesti letech slavit opět na Klokotech. Bylo to moc milé setkání. Slavit spolu s oběma českými oblátskými komunitami, s klokotskými a několika plaskými farníky, s asociovanými i dalšími evženovskými sympatizanty na jednom místě a zároveň být se zbytkem oblátského světa spojeni skrze Eucharistii je zkrátka a jednoduše radost. Když jsem tu tehdy v roce 2011 slavila sv. Evžena poprvé, znala jsem všeho všudy asi tak tři obláty a jediné, co jsem o Evženovi věděla, bylo, že byl misionářem. Dneska bych řekla, že už toho o něm vím docela hodně, za pár měsíců to bude už rok, co jsem se stala asociovanou, oblátů teď znám nespočet, díky nim jsem za ta léta poznala desítky a desítky dalších skvělých lidí a o tom všem, co jsem s nimi zažila, ani nemluvě... Když se na to člověk takhle zpětně podívá, nezbývá mu nic jiného než nad tím žasnout a děkovat. Katka

My jsme Evžena oslavili tentokrát již den předem. Naše "pouť k Evženovi" měla tento rok téma "Jako Boží kůl v plotě". Začali jsme v 10 hod dopoledne osobní liturgií, při které měli lidé možnost přistoupit ke svátosti smíření nebo dostat osobní požehnání. Osobní liturgie byla vystřídána tou společnou, které předsedal o. Tomáš Vyhnálek OMI, působící v Českých Velenicích. Každá pořádná eucharistická oslava by měla být následována i společným jídlem, a tak se každý dočkal nejméně jednoho buřtu a spousty buchet. Celou pouť jsme zakončili třemi tématickými workshopy. O. Günther mluvil o své zkušenosti z misií v muslimských zemích, o. Tomáš nabídl vhled do "pastorace přítomnosti" v Západní Sahaře a naši asociovaní se ujali jednoho workshopu společně se sestrou Ludmilou, misionářkou v Tanzánii. Pak jsme se opět rozjeli každý do svého koutu republiky a s sebou jsme si odvezli ten kousek Evženova srdce, které překonává každou geografickou i vztahovou vzdálenost. Petr, omi

Letos se zdálo, že se mi nepodaří slavnost sv. Evžena strávit ve společnosti někoho z oblátské rodiny. Po dlouhé době jsem jela domů za svými rodiči a, i když mě mrzelo, že nemůžu být s ostatními na pouti v Klokotech, oficiální oslavě, cítila jsem, že v tu chvíli bylo oblátštější zůstat doma. Jenomže z našich se nakonec vyklubali takoví parťáci, že když se dozvěděli o nedělní slavnosti (a přesto, že moc nevěděli, oč jde), rozhodli o tom, že pro jistotu musíme otevřít lahev na přípitek už večer předem. V neděli jsme jen plynule navázali a rodiče si tak ke sv. Evženovi začali vytvářet stále bližší vztah. Když jsem odjížděla, tatínek ho už neoslovil jinak než Jevgenin, maminka pro změnu Jůdžín. Tahle familiérní označení mi byla důkazem toho, že mise byla splněna a Evžen se určitě baví spolu s námi. Ale slavení v tu chvíli stále nekončilo. Cestou zpět do Plzně mě ještě obláti pozvali do Plas, abychom přeci jen strávili alespoň chvíli spolu. A tak jsem nakonec oslavila sv. Evžena s oběma svými rodinami, snad z toho měl stejnou radost jako já. Zuzka