Jdi zpět

Hurá do noviciátu!

Nikdo mi můj život nebere, dávám ho sám od sebe.“ (Jan 10,18) Během uplynulých měsíců se ve mně tato Ježíšova slova často ozývala. Je totiž pomalu u konce mé dvou a půlroční období prenoviciátu v kongregaci misionářek oblátek. Byl to čas, kdy jsem se měla více zamýšlet nad tím, jestli mě Pán volá k tomu, abych se jednou stala oblátkou. Ne sice oplatkou (slovensky oblátka) čokoládovou nebo ořechovou, ale v každém případě oblátkou plnou chuti: chuti darovat svůj život sama od sebe, Bohu a lidem.
Často jsem přemýšlela o tom, že žiju jen jednou. Že mám jen jeden život na to, abych ho prožila v lásce. A že bych se možná měla vdát a mít rodinu, práci, svůj dům, stálé místo… Občas se stane, že člověk ve svém srdci pocítí touhu po něčem jiném, po něčem, čemu možná úplně nerozumí, ale ví, že jen tam najde naplnění svého života. Když jsem před mnoha lety skládala svůj skautský slib, bylo to z mé strany rozhodnutí navždy: pracovat pro Boha a pro bližní, sloužit, dodržovat skautský zákon… To se pak odráželo i v mém přání být misionářkou v daleké Africe… To mi bylo sedmnáct. Když jsem pak poznala misionáře obláty, věděla jsem, že jsem tu správně. Odstěhovala jsem se do Madridu, abych zblízka poznala život sester oblátek. A těch dva a půl let strávených v komunitě sester mi pomohlo rozhodnout se stát se jednou z nich. Že je to místo, kde jsem šťastná a kam mě Pán volá. Přinášet radostnou zvěst chudým, být nablízku nejpotřebnějším a pomáhat jim objevovat milosrdnou Boží lásku v jejich životech – tak jako to už dvě stě let dělají misionáři obláti v 70 zemích světa. Je to krásné poslání a pozvání. A tak do toho jdu! 21. září 2017 se konečně stanu oficiálně členkou našeho společenství. Začne tak můj roční noviciát. A konečně mi na krk pověsí oblátský křížek, který mi bude připomínat, kam a komu patřím a patřit chci. Jsem stále ještě jen na začátku cesty, ale důležité je, že po ní jdu. Prosím vás, abyste mě na ní doprovázeli svou modlitbou. Děkuji. Melánka