Jdi zpět

... jen tři písmenka za jménem

Zítra složím sliby: myslím na význam toho slova pro případ, že bych pozítří zemřel. Jen tím chci říct, že se zítra podepíšu pod jedno slovo lásky, které jsem se Ježíši pokusil říct. Stisknu mu ruku… jen tak mimochodem… vždyť 21. listopad je jen jedním z 365 dní roku 1956.

Slova nedávno blahořečeného mučedníka Maria Borzagy, OMI doprovázela Michaela, Otu a Pavla jejich bezprostřední přípravou na první oblaci, tedy na složení prvních řeholních slibů. A opravdu: také neděle 23. dubna 2017 byla „jen“ jedním z 365 dnů roku. A právě v tomto obyčejném nedělním ránu velikonočně poznamenaném setkáním učedníků se vzkříšeným Ježíšem řekli tito tři mladí muži ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Pánu své ano. A pronesli ho veřejně… před svými rodiči a blízkými, před přáteli, které na této cestě k tomuto „jednomu z 365 obyčejných dnů v roce“ potkali, a také před svou novou rodinou: spolubratřími obláty - těmi, kteří se slavnosti v Hünfeldu osobně účastnili, těmi modlícími se po celém oblátském světě i těmi přimlouvajícími se už v plnosti života. Obyčejný den a obyčejné ano. Pronesené jen tak mimochodem… Vždyť to ani zdaleka nebylo jejich ano první.

Vzpomínám na léto 2012, kdy Pavel a Oto dorazili do Plas a řekli ano novému životu podle evangelia v komunitě, o které tehdy ještě nikdo nevěděl, jaká bude a čím vším se pro tolik lidí stane. Vzpomínám na jejich ano, když je Pán povolal k životu v nové zemi, v cizí kultuře s novým jazykem. Vzpomínám na jejich ano při vstupu do prenoviciátu a také o pár měsíců později, kdy si poprvé oblékli oblátský hábit. Vzpomínám i na mnohá, snad ještě důležitější, ano jen stěží vyslovovaná v obtížných chvílích temnoty a krize. Prostě jen další ano v řadě. Ano, které toho možná v životě moc nezmění, vždyť to, co skrze něj slíbili, už pět let žijí - s radostí i pády, s nadšením i slabostí. Ano, které jim přineslo „jen“ tři nová písmenka za jméno…

A přesto! Tímto obyčejným dnem končí něco neobyčejného a něco ještě neobyčejnějšího začíná. Končí první dlouhý úsek cesty, na jejímž počátku bylo setkání s osobní Boží láskou, která povolává k životu, k životu v plnosti. Končí první období Božího svádění a námluv. Končí první úsek cesty poznávání nové řeholní rodiny a jejího dvousetletého příběhu, jehož součástí se v neděli naši kluci skutečně stali. Příběhu plného misijního hrdinství a odvahy, bratrské lásky a sebedarování, ale i zapření a pádů. Prostě takový obyčejný životní příběh. A zároveň začíná období nové… Znovu nová země, znovu nová kultura a jazyk. Cesta pokračuje. To, co se na ní nikdy nezmění, je „ano“, které Michimu, Oťákovi a Pájovi už dávno řekl Bůh sám, jeho věrnost a láska. Ano, jehož pečetí jsou velkopáteční rány, jimiž prochází světlo prázdného hrobu z jednoho obyčejného nedělního rána. Jednoho z 365 obyčejných rán v roce. Ale ta tři písmenka za jménem… to je síla!... Michael, OMI. Oto, OMI. Pavel, OMI.

Zítra je den jako všechny ostatní, jelikož dny, které mi Bůh dopřeje pozítří budou obyčejné a bez ničeho senzačního… Ale pokud je zítra opravdu důležitý a rozhodující den, budou i všechny ty, které přijdou po něm, stejně tak, vlastně ještě daleko víc, důležité a rozhodující.Vlastimil, omi