Jdi zpět

Jsme obalem Boží slabiky.

O víkendu 3. - 5. března 2017 jsme se na velehradském gymnáziu zúčastnili duchovní obnovy pro mládež. Slovy, která nás hluboce zasáhla, k nám promlouval otec Vlastík Kadlec, OMI. Snad nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že obnova byla naprosto Boží. Během víkendu jsem si příjemně odpočinula a uvědomila jsem si i pár důležitých věcí. Celá duchovní obnova byla natolik pozitivní a svobodná, že tím stále žiju, a doufám, že ještě dlouho budu. Jsem vděčná, že jsem mohla strávit tyto dny s krásnými lidmi. Všem zúčastněným děkuji. Snad ještě někdy budu mít podobnou příležitost. K.

Z duchovní obnovy mi nejvíce utkvěla myšlenka "Každý člověk je obalem Boží slabiky". Toto je hlavní věc, kterou si odnáším, a budu se snažit naplňovat, protože mám co dohánět. Nejkrásnějším zážitkem pro mě byla celková atmosféra, která byla docela odlišná od té, na jakou jsem na duchovních obnovách zvyklý. Díky přátelství a sdílnosti jsem byl opravdu obohacen, když jsme si s několika dalšími lidmi naprosto otevřeně sdělovali své duchovní zkušenosti, pohledy a postoje. Příští rok bych jel určitě zase, tahle duchovní obnova totiž ve mně, ač to možná na první pohled nevypadalo, zanechala hlubokou stopu. Jakub V.

S odstupem několika dní jsem se rozhodla, to konečně sepsat. První nadšení pominulo, a má realita všedního dne se zase stala přijatelnou. Konečně.
Začnu pozvolna. Nedávno se sešla naše farní rada a chtěli vědět, proč tak málo mladých lidí chodí do kostela. Dala jsem jim seznam. Dva sloupce, proč chodit do kostela a proč ne. Seděla jsem ve vlaku a dívala se na svůj seznam, jistě, převažoval ten negativní. Jen dva důvody, proč chodit, dost ubohé.
Na duchovní obnovy nejezdím. Když už, tak to musí stát za to, a já musím být přesvědčená, že tam chci jít. No, a to bych asi nebyla já, kdybych si neřekla, že buď spadnu úplně dolů, nebo se lehce posunu nahoru. Cítila jsem, že mi něco v tom životě chybí, že rutina v kostele je pro mě už nesnesitelná. Jeden můj známý sdílel odkaz duchovní obnovy na facebooku. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí nějaké klidnější, inspirativní místo, sestřičky, a pár týdnů si pohrávala s myšlenkou, že bych vážně jela. Týden před obnovou jsem napsala email a říkala si, že mě třeba nevezmou, že bude plno. Vzali mě. Ten týden jsem se neuvěřitelně těšila. Já, introvert, pojedu na obnovu, kde budu znát jen malé minimum lidí. Tak to fakt ne.
Dojela jsem v pátek, natěšená. Místo na mě dýchlo svou pohodou a já směle vykročila vstříc. Dívala jsem se na program a s hrůzou jsem zjistila, že je mše svatá každý den! No co, nějak to přežiju. Ještě v ten večer jsem si říkala, jaká jsem blbá, že tam jsou divní lidi, že se mi tam určitě líbit nebude. A šla spát.
Sobota. Až do oběda jsem mlčela a rozkoukávala se, ale po obědě se vše nějak prolomilo. Nejen, že jsem byla schopna odložit své negativní myšlenky a mobil, já si to začala užívat každou minutou. Zpověď, popovídání si i s ostatními, katecheze, ale i šálek kávy s jedním úžasným člověkem. A pak takové netradiční chvály. Konečně jsem trochu pochopila strukturu těchto akcí, kdy mi přišlo blbé stát, nebo sedět. Večerní posezení u buchty, čaje a neuvěřitelně nadaní lidé, co se týče kytary či jiných nástrojů. Nikdy více jsem si tak dobře nepopovídala s absolventy, co tam byli. Možná, že už více rozumím tomu, proč bylo třeba, aby se Ježíš stal jedním z nás…
Asi zním přehnaně optimisticky. Viděla jsem potěšené úsměvy od lidí, kteří se ke mně hlásili, když jsem přijela na Velehrad, ty pravé, až mě to, upřímně, dost dostalo. Toto jsem už dlouho neviděla. Pevný stisk ruky a objetí, to už se dnes nestává. A také pár dobrých rad a pocit, že v tom nejsem sama.
Odjezd byl těžký. Člověk už podvědomě očekává ten pád. Špatně to nesu, že už ty lidi neuvidím, že se s některými ani nepotkám… Otec při mši říkal, že pokud jsme měli pocit, že nepotřebujeme mobil, že se nám nechce odjíždět, je to proto, že duše prožila něco mnohem nádhernějšího…
P.S. V neděli jsem absolvovala dokonce dvě mše! Míša