Jdi zpět

Když je Bůh fakt Emanuelem...

My obláti se s málem prostě nespokojíme. Jestli nás Ježíš vyzývá k životu v plnosti a z plnosti, tak bychom ho asi měli vydat fakt celý. To je jeden z důvodů, proč jsem před pár měsíci kývnul na pozvánku o. Jiřího, omi začít dělat něco pro mládež na Klokotech. Po pár tématických večerech se objevilo jádro mládežníků, které souhlasilo s tím, že se bude scházet jednou měsíčně na víkend, podobně jako to děláme už řadu let v Plasích. Musím říct, že začínat od začátku s úplně novýma a neznámýma lidma, pro mě byla spíše zátěž, ale teď po druhé víkendovce v Klokotech, na kterou přišlo ještě více lidí než minule, mám pocit, že mládež tady nechce jen o. Jiří, ale možná i Pán. Potvrzují to slova Hanky K. při nedělní kávě: „Nechápu, na co je tady lákáte, že se opravdu sejdou.“ Snad je láká Pán! Vlastně to s tím vůbec nesouvisí, ale v neděli po mši jsem zažil opravdu intenzivní chvíli, která mi potvrdila, že s námi byl o víkendovce Bůh, Emanuel. Jeden člověk mě oslovil kvůli zpovědi a řekl mi, že cítil, že k ní má přistoupit právě na Klokotech, právě v tuto neděli. A řeknu vám, byla to síla vidět, jak je Pán velký a snímá to břímě, vložené moderními farizei… „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“… náhoda nedělního evangelia?
Jo, Pán láká a svádí, Pán snímá břemena a osvobozuje. To nás provázelo vlastně celý víkend. Vyprávěli jsme si o svých životech, dívali se na film Chatrč, sobotní odpoledne jsme věnovali dětem z misijního klubka a jinak jsme byli prostě spolu a snažili se pochopit, jak může být Bůh tak dobrý… ANO, může!!! Petr, omi