Jdi zpět

Mladí asociovaní: "ano" podruhé

Vůbec nechápu, jak se to stalo, ale už tomu bude rok, co jsme v Hünfeldu poprvé skládali náš asociační slib a stali jsme se oficiálně, na plno a zcela vážně součástí oblátské rodiny.
A tak jsme se zase po čase sešli s naší skupinkou mladých asociovaných, tentokrát na faře v Manětíně, abychom si to své první obnovení slibů, které nás čeká hnedle o následujícím víkendu opět v Hünfeldu, když tak ještě včas rozmysleli. Ale vypadá to, že i přes celoroční snahu oblátů nás odradit, vyděsit nebo alespoň totálně vyčerpat, sliby obnoví všech sedm členů naší skupinky.
Přesto ale učinili o tomto víkendu ještě poslední pokus nás zlomit. Poslali na nás totiž kromě našeho doprovazejícího Vlastíka ještě toho úplně nejvyššího (výškou i funkcí) obláta Jense z Německa, zodpovědného za všechny asociované v naší provincii, který s námi strávil celý víkend. Naschvál vybral jako téma své přednášky povolání, aby nám znovu zdůraznil, že si máme důkladně promyslet, zda jsme opravdu povoláni být asociovaní oblátů. Tak jsme to promysleli, ale co se dá dělat, jen jsme se vzájemně utvrdili, že fakt jo. Minimálně tedy na další rok.
Potom, co jsme se pořádně posdíleli, jak kdo žijeme a čím žijeme, začali jsme tím, že jsme si každý vybrali jeden z předložených obrázků, pod nímž se skrýval úryvek z Bible vyprávějící o konkrétní zkušenosti toho, jak Bůh povolává. Každého jiným způsobem, jinde a přes něco či někoho jiného. Stejně jako si každého z nás, do naší skupinky asociovaných, povolal úplně jiným způsobem.
Přemýšleli jsme už také hodně do budoucnosti, jak svůj asociační slib budeme nadále plnit reálně v praxi, kde „budeme prohlubovat modlitbou a službou bližním svůj vztah ke Kristu, aby se tak Bůh stával v tomto světě zakusitelným“ (z asociačního slibu). A tak už se teď těšíme třeba na vůbec první oblátské lidové misie v Česku, do kterých se společně s obláty pustíme!
Sobotní večer jsme si zajeli do Plas, abychom pozdravili zbývající členy OMIGangu a spojili se v modlitbě chval s dalšími lidmi z farnosti. Pak jsme se tradičně přesunuli do jídelny na pořádné agapé, protože vždycky když jsme spolu, máme důvod slavit.
Při nedělní mši jsme zažili trochu neplánovaně minigenerálku toho, co nás čeká o dalším víkendu. Protože jsou mezi námi taky Mařenka s Vlastíkem a malinkatou Máničkou (alias Izidorem), kteří se letos do Hünfeldu nedostanou, rozhodli se obnovit slib před našimi zraky a sluchy už nyní v Manětíně.
Představovala jsem si u toho, jak už za pár dnů budu stejný slib odříkávat znovu i já... Křížek, který jsme před rokem na asociaci dostali, už se sice dnes neblyští tolik jako tehdy, ale když si ho každý den navlékám, je to pro mě pořád symbol nového začátku, nového požehnání, nové síly, nové motivace, nového života... A tak se těším, že na sebe zase se sv. Evženem při slibu mrknem, podáme si ruku s Ježíšem a pojedeme dál, s novým požehnáním, s novou silou...
Snad už se i naši obláti smířili s tím, že nás budou mít zase další rok na krku a můžou s námi naplno počítat, tak jako tehdy sv. Evžen se svými nejbližšími. Zuzka