Jdi zpět

Počáteční obtíže? Ale kdepak...!

Naši noví obláti - scholastici Michi, Oto a Pavel a taky prenovic Kuba se v Itálii vžívají do nového prostředí, kultury, jazyka... Počátky na novém místě a v nové roli nebývají snadné. Ale zdá se, že radost z Hospodina, jižanská otevřenost a oblátské bratrství, díky němuž se člověk v každém OMI domě cítí jako doma (vždyť tam také doma skutečně je!) žádné velké smutnění ani překážky nedovolují...

Ahoj všichni! Asi víte, že do Vermicina jsme přijeli ani ne před měsícem, a začali jsme tak novou fázi naší formace. Pomalu si zvykáme na to, že jsme řeholníci, ale i na italské podnebí, jídlo, humor. Dva týdny už navštěvujeme jednu jazykovou školu, odkud je z okna vidět věž baziliky sv. Kříže, titulární baziliky zemřelého kardinála Vlka. Máme výbornou učitelku, která má moc ráda kinematografii a mohla by prý hodiny mluvit o trilogii Kmotr. A komunitní život? Přiznám, že je to opravdu rozdíl. V Hünfeldu jsme byli skoro tři roky s borci jako je třeba P. Heinz OMI, misionář z jižní Afriky, který tam s místními prožil apartheid; jeho historky člověk poslouchal s otevřenou pusou. Nebo bratr Paul OMI, který donedávna ještě pracoval v truhlárně a pořád denně jezdí na kole (je mu 85 let), a tak bych mohl pokračovat: P. Henkel, P. Meindl, bratr Buchkremer... Život v takové komunitě je tichý, má pravidelný rytmus, pomalejší tempo. 
Vermicino je úplně jiné. Prožili jsme tady večer s mládeží, kam přišlo cca 50 lidí, kteří dělali randál, nahlas se smáli a mluvili, a nakonec tu byla i polštářová bitka! Řeknete si, že to k mládeži prostě patří, ale když vidíte, že hlavní protagonisté polštářové bitky jsou vaši spolubratři... Zdejší komunita je mladá, živá, energická, hlučná, otevřená. Je úplně normální, že vám kolemjdoucí nalije trochu vody za krk. Spolubratři mají hodně aktivit ve farnostech v okolí, setkávají se s mládeží, dělají katecheze, chodí navštěvovat vězně atd. Komunita má svou dynamiku, tempo je rychlejší ... Je to pro nás změna, ale vlastně je to i návrat k počátkům našeho povolání, k prvním zkušenostem s OMI-komunitou v Plasích. Proto se tady po dvou týdnech cítím jako doma, ne jako v cizině. Moc se těším, až poznám lidi kolem oblátů. Vlastně i to je tu jako v Plasích: lidi kolem komunity (mladí, rodiny, starší) jsou skvělí, mají krásný vztah s obláty, kteří do jejich života patří, jsou jeho součástí, snad můžu říct, že jsou jejich rodinou. V těchto vztazích dochází k vzájemnému sdílení života a lidi, ať to ví nebo ne, jsou vtaženi do dynamiky našeho charismatu. Pro sv. Evžena je totiž rodina velmi důležitým prvkem a záležitostí na výsost duchovní. Jinými slovy, pokud se u oblátů cítíte jako doma, jste nakaženi oblátskostí a vystavujete se nebezpečí, že se setkáte s Hospodinem. Síla ne? A funguje to po celém OMI-světě!  Oto, omi

Zdravíme všechny, my sami tomu, myslím, věříme nejméně, ačkoliv už je tomu tak. Jsme řeholníci, žijeme v  Římě a to s klukama ze všech možných koutů světa. Nevím sám, nad čím vlastně žasnu nejvíce… Jistě je radost žít v Římě, ale všichni, co tu nějakou dobu pobyli, ví, že pokud by to byla radost jen z onoho místa, tak by dlouho nevydržela. Snad je to ještě počáteční radost z toho, že jsme Bohu to ''ano'' řekli, a všechno, co teď zažíváme, je tak darem. Nejsme tu poprvé, a tak nežasneme tolik nad památkami, ač je krásné zastavit se v nějakém kostele, kde jsme ještě nebyli. Osobně nejvíce žasnu nad tím, jak je tu církev živá.  Žijeme ve Vermicinu, což je jeden z okrajů Říma. No, a ačkoliv je to „okraj“, tak necelých 5 minut chůze od nás jsou sestry františkánky, které k nám chodí na mši. Dvě z nich se připravují na sliby a pro nás je radost potkávat další takové „blázny pro Krista“. Mimo to jsme s nimi už společně připravovali jeden večer pro mladé a ta spolupráce mezi řeholníky je úžasná. Nakonec dodám, že tento večer pro mladé skončil polštářovou bitvou, do které byly zapojeny i sestry společně se 40 mladými. Bylo by toho mnoho, co bychom vám ještě chtěli napsat, ale bylo by to také příliš dlouhé… Pavel, omi