Jdi zpět

Radost, rodina, misie... ohlédnutí za kongresem

O víkendu 24.-26 března se v německém Nikolausklosteru uskutečnil kongres o misii s mládeží a my jsme u toho nemohli chybět! Jako skupinka o sedmi lidech jsme v pátek ráno vyrazili na dlouhou cestu, která ovšem stála za to. Večer jsme společně povečeřeli a seznámili se. Sobotní den byl, co se programu týče, hodně nabitý. Společně jsme diskutovali o tom, jak co nejlépe oslovovat mladé lidi, předkládali jsme si své návrhy a nápady, které jsme tvořili v malých skupinkách. Odpoledne přišla i praktická část. Po trojicích jsme vyrazili do okolních měst. Měli jsme tři úkoly. Pozorovat lidi, oslovit je a na závěr jim nabídnout naši pomoc v podobě modlitby, požehnání nebo objetí. Já jsem toho nebyl moc schopen, protože s německým jazykem nejsem zrovna kamarád, a tak jsem s nadšením a obdivem pozoroval Sali a Christiana, kteří se do toho vrhli po hlavě. Sali mi samozřejmě všechno ochotně překládala a já jí za to nosil v baťůžku svačinu… Večer jsme všichni sdíleli své dojmy a zkušenosti z odpoledne a pak už byl čas na to, abychom si popovídali a líp se poznali. Velmi silným zážitkem bylo pro mě vyprávění našeho Norberta, omi, který se s námi podělil o příběh svého života a dětství. V neděli dopoledne jsme slavili eucharistii a po následném obědě jsme každý vyráželi do svých domovů.
Z mého osobního prožití to byl moc krásný víkend plný radosti, poznávání se, nových zkušeností, krásných rozhovorů a společně strávený čas velké oblátské rodiny! Honzík

„Kde dva nebo tři jsou shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Tento víkend jsem tato slova vnímal zvlášť silně. Jak jinak je možné si vysvětlit, že je tak těžké odjet z víkendu stráveného s tak různorodou skupinou, ve které jsem ani neměl možnost všechny poznat. A nebyl to jen Pán, kdo byl uprostřed nás, ale i Evžen, který by se za takovou rodinu jistě nestyděl. Ano, rodina... to je ten správný titulek, který bych dal uplynulému víkendu. Petr, omi

Přestože jsem vlastně vůbec nevěděla, co nás v Nikolausklosteru čeká, těšila jsem se tam tak moc, až jsem z toho noc před odjezdem nemohla usnout. A kdybych předem věděla, jak moc krásné a požehnané setkání to bude, nespala bych z toho celý měsíc. Byl to nádherný rodinný víkend plný společné práce, sdílení, radosti a nadšení pro misii. Zpátky domů jsem odjížděla s pocitem velké zodpovědnosti a odhodlanosti. Být misijními spolupracovníky oblátů nás totiž nemůže nechat jen tak chladnými. A taky s pocitem obrovské vděčnosti, že jsme tohle všechno mohli společně zažít, že i my mladí můžeme být pravými misionáři, a podílet se tak na oblátském poslání, že se s námi počítá. Katka

Je úplně jedno, kde jste… můžete být třeba pár kilometrů od holandských hranic v Nikolauskloster a stejně zjistíte, že jste doma. Ten pocit u mě trvá už šest let: s OMI-rodinou jsem doma. Proč? Nevím... Asi jsou to všechno blázni, kteří se ve svým životě potkali s Ježíšem a chtějí ho následovat. Stejně jako já. Ty společné chvíle nedaleko holandských hranic byly časem stráveným s rodinou, časem s Bohem mezi námi, časem společného pohledu do budoucnosti. Oto

V lednu na provinčním sněmu provinciál popisoval situaci ve společnosti a církvi a zmínil, že lidi už jsou přesycení nejrůznějšími nabídkami, že už nemají hlad ani žízeň a že je tedy obtížné je nějak získat. Ale o víkendu jsem zažil bandu žíznivých mladých lidí, kteří nejenom že svou žízeň hodlají tišit, ale taky kopat a stavět studny, aby i další mohli svou žízeň objevit a pak pít. A co víc, oni tou žízní znovu nakazili i nás staré mladé obláty. Tak jsem vám za to vděčnej. Jen tak dál: dál pro nás buďte výzvou. Karel, omi

Radost, nadšení a rodina. Myslím, že tato tři slova nejvíc vystihují to, co jsme zažili minulý víkend v Nikolausklosteru.
S radostí jsem už přijížděla, ale s mnohonásobně větší radostí jsem odjížděla. Nevím, jak je to možné po tolika skvělých oblátských akcích, ale vlastně jsem neměla žádné očekávání. Ale hned, jak jsem v Nikolausklosteru vystoupila z auta a po několika měsících uviděla známé (české i německé), ale i ty neznáme tváře, tak mi došlo, že tohle bude zas akce, na kterou budu dlouho vzpomínat.
A taky, že byla! Díky skvěle připravenému programu (díky Fuldská komunito!!) jsme si připomenuli začátky Evženovy misie s mládeží, vyměňovali si se svými německými protějšky rady a zkušenosti, co se práce s mládeží týče, a také jsme se ptali lidí přímo na ulici na jejich víru, na názor na církev i na jejich osobní životní priority. A všechny tyto rozhovory mě neskutečně obohatily a otevřely mi oči.
Nadšení do misie bylo na každém kroku, v každé aktivitě, v každé minutě a hlavně v každém z nás. Mám tendenci se dívat spíš do minulosti a žít přítomnost, ale tady se žila nejen přítomnost, ale právě i ta budoucnost – pohled do budoucnosti, do plánů ohledně práce mládeže a s mládeží mi dodává velkou naději a je teď hlavně naším úkolem nenechat tuto naději a energii zhasnout, ale dále ji rozvíjet a předávat dál.
Ale slovo rodina vystihuje tento víkend nejvíc. Ta pospolitost, jeden cíl, odhodlání a vůle do misie nás opravdu stmelila v jednu velkou oblátskou mezinárodní rodinu.
Děkuju, že jsem měla tu možnost se zúčastnit a že mám zase i já možnost předávat toto štěstí dál. Sali