Jdi zpět

S Christianem o rodině až do krve...

V plaské oblátské komunitě je na svém pastoračním roku jeden z našich scholastiků (studentů teologie) Christian Orth, OMI. Pochází z německé Fuldy, ale studia teď dokončuje v Římě. V rámci své řeholní misijní formace si na rok odskočil do Česka… Jak se mu tady s námi žije?

Sem do Plas jsem přijel 4. srpna, den po narození mého prvního synovce. Nebydlím ve farním domě, protože tam není pro celou komunitu místo. Spolu s Vlastimilem jsme v oblátském bytě nedaleko fary. Občas mu říkám „ermitage“ (poustevna), jelikož Vlastimil má spoustu práce po celém Česku, a tak mívám své kontemplativní a tiché dny.
Hned od začátku jsem „zapadl“ mezi oblátské společenství mládeže OMIGang: začalo to tzv. Luftingem, kdy jsme malovali komunitní kapli a pokoje v domě, a pak už přišel na řadu přípravný týden na Workship. Nešlo jen o chystání vlastní akce, ale hlavně o přípravu nás samotných. Středem všeho byl verš z Janova evangelia „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Cílem Workshipu totiž není jen pomoct lidem, udělat nějaké to dobro, ale především žít do hloubky to, co papež František nazývá mystikou bratrství a setkání a co se mi po těch pár měsících prožitých tady zdá být i mystikou oblátskou.
Před začátkem školy - v Plzni na univerzitě chodím na intenzivní kurs češtiny - jsem pak ještě v Brně stihl svatbu našich mladých Ludmily a Vaška.
Pokud jde o jazykový kurs, první semestr byl opravdu intenzivní. Studentů je nás dvanáct a pocházíme takřka ze všech světadílů: Maroko, Kolumbie, Severní Amerika, Ukrajina, Uzbekistán, Rusko a pak i já „Italo-němec“. Čeština je opravdu složitý jazyk, ale prvním úkolem misionáře je právě studium jazyka. Myslím, že už docela dobře rozumím, i když mluvit je samozřejmě obtížnější.
Mezitím jsem také více poznával naše farnosti a spolu s mladými prožíval další pravidelné i výjimečné akce. Neuvěřitelný pro měl byl hlavně prosincový OMITreffing. V pátek večer jsme ho začali plzeňským Light4You a v sobotu se rozdělili do malých skupin a vyrazili ven… Někteří jeli do nedaleké romské komunity, aby prožili předvánoční program s místními dětmi, jiní jeli za jednou nemocnou paní, aby jí pomohli s úklidem, a já jsem byl součástí skupiny, která jela zahrát vánoční koledy do jednoho domu pro seniory. Večer jsme spolu oslavili (týden dopředu) Vánoce a zakusili i pravou vánoční atmosféru, když jsme v noci vyšli na procházku do areálu kláštera a začalo sněžit…
Po Vánocích jsem si na pár dní odskočil domů do Fuldy a od Nového roku se už víc s Petrem a Vlastou účastním všech možných akcí pro mladé. Byl jsem např. v Praze na setkání mladých lidí s řeholníky, spolu s Marijem a Vlastimilem jsme dělali duchovní obnovu pro studenty velehradského gymnázia a v únoru jsme u nás přivítali delegaci francouzských mladých asociovaných spolu s oblátem Bongou, členem mezinárodní komunity v našem mateřském domě v Aix.
Zatím poslední velkou událostí byly Velikonoce. Na Květnou neděli jsme odvezli Marija (našeho kandidáta) do Hünfeldu, kde by měl začít svůj prenoviciátu. Po tomto intermezzu doma (netrvalo víc než dvě a půl hodiny) jsme zahájili Svatý týden se všemi slavnostmi, které k němu patří. Neslavili jsme ale sami. Na Pánskou jízdu přijeli čtyři mladí muži: dva z Plzně, dva z Tábora. Vedle liturgických oslav, které mají samy o sobě svou krásu, je ale i tady, stejně jako o Vánocích, tím nejdůležitějším být spolu, protože vzkříšení není něčím, co by zůstalo zavřeno v kostele, ale stává se radostí prožívanou se spolubratřími. I proto jsme po velikonoční vigilii uspořádali v kostele malé agapé i s trochou sladkostí a piva a se spoustou hudby (až do krve na klávesách…). O den později jsme v oslavách pokračovali, tentokrát spolu s několika mladými z OMIGangu.
Možná nejdůležitější zkušenost tohoto roku by se ale pro mě mohla vyjádřit slovem „rodina“. Tolikrát užíváme slov „bratři a sestry,“ a při tom to nemyslíme až tak vážně. Ale právě tady jsem si uvědomil, že tato „rodinná“ slova nejsou vůbec prázdná, že úkolem misionářů je dávat lidem zakoušet krásu a důležitost společné rodiny, rodiny tvořené spolu s Kristem, rodiny se společným Otce. I my, obláti, jsme voláni k tomu, abychom tyto vztahy budovali i mezi sebou. Christian, OMI