Jdi zpět

Spousta "ANO", a také "NE"...

Kdo se vydá za Ježíšem se vším všudy, ten se zpravidla moc nenudí. A o misionářích to platí tuplovaně. Každou chvíli nový domov, noví lidé, nový jazyk, nová kultura... nové pronikání do sebe sama. A to je požehnání, milost, ale také boj. Jak prožívají nové počátky naši noví scholastici a náš prenovic Kuba?

Jsme tu teprve týden, ale mám pocit, že jsem z Říma viděl více než někteří lidé, co tu bydlí. Je to díky našim starším spolubratřím z Německa, kteří tu jsou už třetí rok, a nejen že s námi vyčkávali všechny fronty na úřadech, ale navíc nám v Římě ukázali to nejlepší. Takže už víme, kde je nej zmrzlina, nej káva... Prostě to nejdůležitější. Zažívám tu bratrství, o kterém papež František mluví, a věřte, že se to vyplatí. V komunitě jsem ten nejmladší a zatím se učím jména 16 starších spolubratří. Obohatili jsme s Otou komunitu o další národnost. Jsou tu kluci z Venezuely, Uruguaye, Senegalu, Německa, Španělska... Radost je tu v domě všude přítomná, vždyť tvoříme komunitu, do které nás přivedlo následování Krista. No a nad tím teď opravdu žasnu, jen to neumím říci, a tak se musím ponořit do italštiny. Nosíme vás a vaše přímluvy k mnoha svatým, a že jich tu v Římě zemřelo... Pája, omi

Co napsat o slibech? Dalo by se říct, že materiálně se nic nezměnilo, a vím, že jsem zůstal tím obyčejným Oťákem i uvnitř. Neslyšel jsem hlas z nebe, neviděl jsem ohnivé jazyky... Něco je ale jinak. Obyčejný Oťák dal svůj obyčejný život Hospodinu, aby si s ním dělal, co chce, aby z něj udělal něco neobyčejného. Čím víc se ta chvíle blížila, tím větší jsem měl radost, která byla o to větší, že u toho mohla být má rodina, lidi z MAso a OMIgangu, které dobře znám, kteří se mnou a s námi ušli kus cesty a kteří mě jako společenství velmi ovlivnili. Moje ANO Hospodinu bylo i NE mně, touze organizovat si život podle svého, touze po manželství a rodině, touze po pohodlném životě. Tohle ANO stojí opravdu hodně, to ano. Ale za ta léta u oblátů jsem mohl vidět a zakusit, že říct NE se prostě vyplatí, že život pro Hospodina, pro Církev, pro bratry, pro chudé, pro svět, pro..., pro..., že život PRO ostatní nese plody. Lidi, misionáři, obláti, kteří prožili svůj život PRO Hospodina a PRO ostatní, jsou šťastní. Potkal jsem jich hodně, mladých i starých. Sliby jsou pro mě „ANO“ na Boží pozvání a zároveň jsou tím NE, které nese plody (výsledky chcete-li), které zůstanou a stávají se požehnáním PRO ostatní.
A co teď začíná? Nové dobrodružství s Hospodinem v Kongregaci misionářů OMI. Naším ANO/NE se otvírají nové horizonty v Itálii a řekl bych, že nejen nám, ale i lidem, kteří jsou nám blízko. Samozřejmě jsou tu i nové výzvy: nová řeč, nová kultura, život v mezinárodní komunitě, studium, nový apoštolát atd. Takže život jde prostě dál, jen je nějak víc... boží? Hmm, Boží! Oto, omi

Tak jo, už je to tady zas. Nová kultura, nový jazyk, nový život… Střídají se ve mně emoce neuvěřitelnou rychlostí. Celkově jsem neuvěřitelně nadšenej, to jako ne že ne! Tak já se to pokusím nějak vysvětlit. Asi je třeba říct, že jakákoli očekávání jsou nadbytečná. Když vám někdo vypráví, že když přijel poprvé do Marina (místo italského prenoviciátu a noviciátu), tak se na něj vrhla hromada Italů a on si jenom přál maminku, může se vám také stát to, že přijedete, bude pršet, nějakou dobu bude trvat, než vám vůbec někdo otevře, a pak v domě skoro nikdo není (a já si jenom přál maminku). Potom ti Italové dorazili… Ale už byli řádně informováni, že se na seveřany (nikdy jsem netušil, že mezi ně také patřím) nemůžete vrhat, a vlastně se jich radši vůbec nemáte dotýkat. Pak byla samozřejmě psina, kolik jsem měl věcí a kolik prostoru v pokoji. Asi stačí říct, že můj pokoj v Hünfeldu byl větší než ten, co máme tady tři dohromady. Neuvěřitelně jsem se bavil svým vlastním zděšením, které jsem si uvědomoval hlavně z reakcí ostatních. Velmi rychle jsem zjistil, bez kterých věcí se obejdu, a uložil je do doby, až budu mít víc prostoru. V komunitě jsme tři prenovicové, čtyři obláti a tři mladí (něco jako KVS). Všichni jsou moc milí a snaží se se mnou komunikovat, jak mohou, což je poměrně zábavné, a zpravidla se i dozvím, co chtějí sdělit. V každém případě mě tady na tvář políbilo nejvíc mužů za celý můj život. Naštěstí je tady pořád Někdo, který mi rozumí, kterému se cítím stále blíž. Kuba