Jdi zpět

Tak trochu s družičkami i bez nich...

Novokněze si chce každý užít. Proto se na začátku své kněžské služby nevyhne nechtěné popularitě. Do kategorie nechtěné popularity spadá i můj případ a konkrétně moje primice v mém rodišti v Bělé ve Slezsku. Hodně lidí se vždycky divilo, když jsem začal mluvit o tom, že bych chtěl na severní pól. Jejich obava spočívala v tom, že bych tam jako kněz nebyl dostatečně vytížený. Ano, toto je můj ideál… být tam, kde mě nikdo nechce a ani nepotřebuje. Děsí mě anonymní davy a představy kněze, který je jen vysluhovatelem svátostí, za což mu občas někdo i zatleská. Jistě si tak umíte představit, s jakým rozpoložením jsem do svého rodiště jel. S vypětím všech sil jsem se snažil zatrhnout věnce a družičky, což se mi v podstatě i povedlo, ale na poslední chvíli jsem se dozvěděl že u toho bude televize. V tu chvíli mě zalil určitý pocit rezignace a později odevzdání se, aneb zažil jsem na vlastní kůži, že „Jiný tě přepáše a půjdeš kam nechceš“. Neuvěřitelné, jak konkrétně a rychle se Boží slovo někdy naplňuje. Hodiny a dny bezprostředně před primicí jsem se navíc setkával s lidmi, kteří mi nějakým způsobem přesně toto naznačovali - odevzdat se, nechat se milovat, i když to není tvůj způsob.
Ještě, že jsem na to přijímání lásky nebyl sám, protože mě doprovázel celý OMIGang a Vlasta omi, který se ujal svého prvního kázání na Prajzské. Holky z OMIGangu navíc podle svých slov „odlehčily atmosféru“ tím, že se oblékly do bílých šatů a snažily se tak nahradit chybějící družičky. V televizi jsem se jim však pomstil a náležitě na ně upozornil. Klobouk dolů před mými rodiči, kteří svou láskou a organizačními schopnostmi udělali z této primice opravdovou událost. Myslím, že na to Bělá nezapomene alespoň dalších 73 let, protože to je doba, která uplynula od poslední primiční mše v mém rodišti! Kněz, který ji tehdy sloužil, se jmenoval taky Dombek!
Z Prajzské se nemůže jen tak odjet, tak jsme se ještě zastavili doma u našich přátel a asociovaných Vlasty, Mařenky a další Mařenky alias Isidora a v blízkosti jsme slavili krásnou venkovní mši pod kovovou konstrukcí bývalé kaple sv. Anny. Spanilou jízdu jsme zakončili vydatným obědem a zmrzlinou u rodiny Zahradníčkových, kterým se nějakým zázrakem povedlo nafouknout svůj byt tak, že jsme se tam všichni vešli.  Jo, zázraky všednosti. Petr, omi

Na konci primice, při předávání dárků a přání Petrovi jedna paní zmínila Petrovu novou rodinu. Zamyslela jsem se nad tím, představila jsem si obláty a pak taky OMIGang. Řekla jsem si, že jestliže do této rodiny patří OMIGang tak je to přeci něco naprosto úžasného, protože pak do té rodiny tak trochu patřím i já. A cítila jsem se obrovsky vděčná a poctěná a pak jsem byla taky hrdá na to, že se s Petrem znám a mohla jsem být u slavení jeho první mše svaté u něj doma. Petrovi rodiče se o nás starali jako o vlastní a celkově jsem měla štěstí na jejich přátelské a mile upovídané příbuzné. Na cestě domů jsme se ještě zastavili u Máni, Vlastíka a malé Mařenky, se kterými jsme slavili mši, a pak v Brně u Zahradníčků na obědě. Mám z toho všeho radost i proto, že vím, že jsme si zase o něco blíž. Štěpánka

Víkend na mě zapůsobil, protože díky tomu, že nás Petr vzal do svého rodiště jsem viděl alespoň kousek z toho, jak velký kus cesty za Bohem již prošel. Vidět, jak ho vítají bývalí sousedé, byl silný zážitek. Vítali totiž jednak Petra, jak jej znali z dřívějška, ale také vítali kněze, Božího služebníka. A to je o něčem jiném, protože z toho vyplývá veliká radost, že se někdo rozhodne sloužit Bohu, protože tím se i všichni ostatní dostávají blíže k Bohu. Myslím, že každý z nás tohle cítil, ať už si to uvědomoval, nebo ne. Pro mě se tato radost o víkendu stala doslova hmatatelnou. Vašek