Jdi zpět

U oblátek a s oblátkami...

Na začátku, přesně před rokem, byl nápad. Pak se z něho stal sen a ten postupně přešel do velkého úsilí a nakonec do reality. Jsem tady, ve Španělsku. A podařila se mi splnit i ta jediná podmínka, kterou jsem si sama pro sebe dala. Abych sem nepřijela jen jako turista, všechno co nejrychleji projít, vyfotit se u všech památek a pak zase odjet. Chtěla jsem jít hlouběji, chtěla jsem jít k lidem a skrz ně poznat tuto zemi.
Může se zdát, že s mojí nesmělou povahou to může být problém. Ano, někdy to tak je. Ale myslím, že zrovna v tomto případě mi to naopak dává víc. Snažím se poslouchat a až potom porozumět. Bez toho prvního kroku totiž spousta věcí nikdy nedá člověku smysl.
A tento postup se mi myslím zatím daří. Díky oblátkám, u kterých bydlím a které mě vzaly moc hezky mezi sebe, jsem měla možnost poznat několik projektů, které tu v Madridu pomáhají lidem. Prvním z nich je Pueblos Unidos, který pomáhá uprchlíkům zapojit se do společnosti. Druhým je projekt salesiánek, které dávají šanci mladým ženám s těžkou minulostí postavit se na vlastní nohy, najít jim práci a hlavně dát jim odvahu do života. Jedna z nich, Andrea, se naučila stříhat, a tak moc ji to baví, že obětovat pár centimetrů mých vlasů jen pro její potěšení bylo snad to nejmenší, co jsem v tu chvíli mohla udělat, ale její radost bylo neskutečná.
Ve třetím projektu jsem byla deset dní i jeho součástí – jednalo se o sociální jídelnu, do které chodí lidé bez domova, či ti, co si zkrátka z finančních důvodů nemůžou dovolit kupovat si vlastní obědy. Celý ho mají na starost sestry z kongregace Siervas de Jesús de la Caridad a každý den k nim přicházejí dobrovolníci na pomoc s přípravou a výdejem obědů. Tomu nadšení z pomoci, viditelném doslova v každém pohybu, bylo lehké podlehnout.
Za pár dní vyrážím na Camino de Santiago, ale abych pravdu řekla, tak na cestě jsem už od první chvíle, co jsem vstoupila na španělskou půdu. Každá zkušenost tady mě mění a ukazuje další a další cestičky, kterými se člověk může vydat. A nic z toho by se nestalo, kdyby nebylo Melánky, mojí nejmilejší madridské průvodkyně, která si teď už užívá prázdniny a zimu na Slovensku, ale které toho tolik dlužím. Děkuju Ti! Sali

V těchto dnech je u nás na návštěvě Sali, která je součástí oblátské rodiny mnohem déle než já, a to především díky svému bratru Kájovi, OMI. Teď má příležitost osobně poznat i španělskou část této celosvětové rodiny: nejprve misionářky oblátky (alespoň některé) a posléze i oblátskou mládež a misionáře obláty, se kterými vyrazí na pouť do Santiaga de Compostela. Pro mě je každá návštěva příležitostí k tomu, abych se podělila o svůj každodenní život a zároveň se aspoň na okamžik stala v Madridu turistkou. Vracet se na nejen známá místa, ale objevovat i místa nová mi pomáhá si lépe uvědomit jedinečnost a odlišnost tohoto města a kultury této země. Víc se ale snažím o to, aby se Sali, která se už šest let učí španělsky a o samotném Španělsku toho už hodně ví, mohla setkat s konkrétními lidmi: ať už skrze dobrovolnickou službu v jídelně pro sociálně slabé, skrze návštěvu v pravé španělské rodině (naší sestry Irene), poznáváním jiných řeholních kongregací (navštívily jsme jezuitské středisko pro imigranty) anebo dnešní návštěvou našeho generálního domu. Čeká nás ještě setkání se salesiánkami a seznámení se s jejich projektem pro mladé ženy v nouzi. Zajímavé snad pro Sali je i obyčejné popovídání si s rodilým Madriďanem o tom, jak sám vnímá svůj národ, svou kulturu, své město. Prostě máme spoustu příležitostí k osobním setkáním a rozhovorům, a tedy k získání poznatků, které nám žádné cestopisy ani učebnice poskytnout nemohou. Melánka