Jdi zpět

Zvláště ulítlý Úlet 2017

Letošní Úlet byl celý o „bytí“. Být nebo mít, být s kým, být pro koho, být pro Boha, být kým. My průvodci (takhle jsme se jako tým oficiálně pojmenovali) jsme tak spolu s účastníky zabrousili na tenký led existence a ptali se sami sebe, na čem či na kom stojí vlastně náš život. Ne že bychom my z týmu na tom byli o moc líp, a tak jsme byli opravdu rádi, když jsme se mohli všichni společně v gangách sdílet o tom všem bytí a nebytí, které nás životem provází. Tohle byl můj třetí Úlet a začínám vnímat, že tohle je jeho specifikum a jádro – společné sdílení účastníků a týmáků bez vymezování se. Sdílení ale není vše, a tak jsme věnovali čas i jiným ulítlým věcem. Úleťáci mají pro strach uděláno, a tak jsme se inspirovali životem horských kamzíků a zalezli si po skalách v Polínkách. A jelikož se někdy s životem musíme poprat, tak jsme také absolvovali kurz sebeobrany s Aniččiným trenérem, jehož terminologie chvatů nám zůstane dlouho v paměti (razítko apod.). Ubránit jsme se naučili lecčemu, ale ne slzám smíchu při večerním divadelním představení Jana Horáka o sv. Františkovi, jehož netradiční zpracování bylo zábavné i hluboké zároveň. K Úletu patří neodmyslitelně i budíčky, kterých se tentokrát účastnil celý „sbor“ dobrovolníků včetně samotných účastníků. „Stín katedrál“ měl tak najednou úplně nový ráz. Samou radostí ze zpěvu jsme někdy budili tak dlouho, že už nebylo koho. Pro mě osobně byla již tradičně nejsilnější chvíle závěrečná přímluvná modlitba v gangu. Vždycky si při ní uvědomím, jak důležitá je blízkost člověku a jak příjemný je pocit tepla, které vyzařuje z rukou lidí, kteří se nad vámi modlí. Možná se nám tak podařilo předat alespoň něco z Božího doteku a jeho blízkosti. Vedle toho byl letošní tým jedna z mých největších radostí vůbec. Díky Jindro, díky Šaničko (krycí jméno pro kuchařku), díky Kájo (moje gangová parťačko), díky Honzo, díky Aničko, díky Zuzko, díky Vojto a díky Karle, že ses stavil!! Petr, omi

Na ÚLeTu nejsem žádným nováčkem, ba naopak, tři prodělané ročníky mě zdánlivě staví do role ostříleného matadora. Jenže právě zkušenosti a zážitky z předchozích ročníků ukazují, že máloco lze označit za již poznané, beze zbytku pochopené, tedy za to, co si dnešní člověk tak rád odškrtne na svém zážitkovém seznamu jako „hotové“. Ne. ÚLeT nelze prosvištět a bez zaváhání pokračovat vstříc dalším prázdninovým událostem. Proč? Protože tu jde o lidi. A to není žádná sranda, aby bylo jasno. Průvodci nerozdílně od účastníků tu každý den podnikají dobrodružné a nebezpečné výpravy za Člověkem, ať už se jedná o nemluvného souseda u snídaně, či o sparinga při výuce sebeobrany. Dobrodružné ty výpravy jsou proto, že protihráčem je rovněž člověk, a tedy neznámá veličina. A nebezpečné nejsou ani tak kvůli té sebeobraně, jako spíš proto, že nikdy nevíme, co se dozvíme o druhých a uvědomíme – o sobě samých. Ano, ten Člověk na konci cesty jsme i my sami! A kdybychom se po tom všem poznávání začali trochu nudit, tak je tu ještě Bůh… Anička

Na Úlet jsem letos neměla jet. Ale Pán Bůh ví, co člověk zrovna potřebuje, i když o tom sám zrovna ještě neví... a tak, když jsem pár dnů před začátkem potkala hlavního úleťáckého organizátora Jindru, nějak se stalo, že mě přivítal v týmu. I když jsem si myslela, že pojedu jen jako vata, tedy týmák do počtu, aby neměli účastníci takovou přesilu, hned od prvního dne mě atmosféra strhla natolik, že jsem uletěla od všech mých původních představ a užívala jsem si Úlet úplně naplno, se vším všudy, co přinesl. Už na svém prvním Úletu jsem nevycházela z údivu a myslela jsem si, že letos to bude jiné, ale nebylo. Opět jsem objevila stránky své osobnosti, o jejichž existenci jsem neměla ani tucha... třebas sumo zápasníka, karate kida nebo filmaře z TV Noe. Byl to fakt úlet, jak se sluší a patří! A ti lidi tam... doufám, že nikdy nevyrostou a zůstanou tak bezvadní, jako jsou teď. Zuzka

Úžasný Letní Tah nebo též Úlet. Tento rok byl pro mě již třetí ročník a tudíž jsem byl společně s Aničkou Vomáčkovou postaven před nelehký úkol nejzkušenějších týmáků, na které dopadá velká část zodpovědnosti v organizaci. Alespoň jsem si to myslel. Ale nemohl jsem se více plést, protože ačkoli jsem zde patřil mezi "služebně" nejstarší, tak náš tým šlapal jako správně naolejovaný stroj a za celý týden jsme se nedostali do bodu, kdy bychom nevěděli jak dál. Ale ani to nebylo na Úletu to nejdůležitější. Tím byla možnost poznávat sami sebe a svůj vztah k Bohu, ale zároveň ukazovat cestu k Bohu a sebepoznání účastníkům. Ať už jde třeba o to, aby zjistili, že toho spoustu dokážou, když na to seberou odvahu, což ukázalo horolezení v Polínkách, tak třeba i to, že existují i jiné modlitby než jen ty naučené, jak jsme si mohli zažít při večerech chval. I když jsem si myslel, že už na mě letos Úlet nebude mít takový dopad jako loni, tak se mi odjíždělo těžko a klidně bych si dovedl představit být na faře v Nečtinech o týden déle. Díky všem, kteří se podíleli na běhu Úletu, protože bez vás by to nešlo... Vojta 

Další prázdniny a s nimi další Úlet (a že měl „šmrnc“)!  V mém případě už třetí, ale v něčem naprosto odlišný od těch předchozích. Letos jsem totiž jel jako průvodce (krycí název pro vedoucí), což bylo pro mě zvláštní a měl jsem jisté obavy. S odstupem času si troufám tvrdit, že jsem to zvládl docela dobře, ale to jen díky všem Úleťákům! Po celý týden nás doprovázelo slovo BÝT a to na různé způsoby: s kým, pro koho, s Ním… A tak jsme prostě byli, nebo se o to aspoň snažili, a to ať při volejbale, večeři, lezení na skály, budíčku, nebo třeba při ranním runningu. Zkrátka jsme tam spolu opravdu byli na jedné vlně!  Každé dopoledne jsme měli povídání na určité téma a pak se vždy sešli v gangách, kde jsme o tématu „diskutovali“ a svěřovali se se svými starostmi, radostmi nebo jen naslouchali. A řeknu vám, byla to fakt síla! Bylo nesmírně obohacující a nádherný naslouchat ostatním, když vyprávěli své příběhy. Nejen že jsem skrze to poznával všechny ty úžasný lidi, ale především taky sám sebe. Nutno podotknout, že i na takovéhle skvělé akci si můžete sáhnout hluboko do svých psychických a i fyzických sil. Já osobně mám tu zkušenost, ale jak se říká: „všechno zlý je k něčemu dobrý“, a tak jsem z toho zase vyšel pozitivně poznamenán. Odvezl jsem si mnoho zkušeností, zážitků, poznání a hlavně lásky. A za to vděčím Bohu a celé té bandě co přijela do Nečtin! Honzík