SV. EVŽEN OPUŠTĚNÝ

Jeden z nejdůležitějších pojmů charismatu sv. Evžena je pojem „nejopuštěnější“. On sám zakouší opuštěnost na vlastní kůži. Francouzská revoluce mu vzala takřka všechno: společenské postavení, hmotné zajištění, pohodlí, ale především přispěla k rozpadu manželství jeho rodičů, a tedy i celé rodiny. S touto skutečností se během svého života jen stěží vyrovnával. Zakouší strach, pronásledování, chudobu, nudu, zakouší, co znamená být opuštěný. Když se v říjnu 1802 vrací po jedenácti letech exilu zpět do Marseille, v přístavu na něj nikdo nečeká… Jeho rodný dům v Aix-en-Provence je pronajatý, kostel, kde byl v srpnu 1782 pokřtěn, je zničený… Opuštěný se bude cítit ještě několikrát. Přijde o své blízké spolubratry, kteří opustí jím založenou řeholní rodinu, ztrátu a osamocenost silně zakusí při smrti svých nejbližších a nejmilejších. Když v r. 1829 umírá o. Suzanne, Evžen je po několik měsíců takřka neschopen pracovat a onemocní.
Nejtemnější nocí projde sv. Evžen pravděpodobně v období mezi lety 1826 až 1831. Důvodů je hned několik: povolání je málo a vytrvalost mnoha členů kongregace velmi slabá; zároveň jeho řeholní rodina dostatečně neodpovídá jeho ideálu řeholního života a apoštolského nasazení; marseillská diecéze se bouří proti reformám, které jsou podle Evžena naprosto nezbytné; umírá hned několik Evženovi nejbližších lidí: obláti o. Marcou a Suzanne, jeho neteř Nathalie de Boisgelin a také papež Lev XII., kterého Evžen považoval za hlavní oporu svého nového řeholního společenství; Červencová revoluce z r. 1830 navíc znemožňuje hlásání lidových misií…
Ale tím vším těžkosti nekončí. Paříž rozhodne zrušit marseillské biskupství hned, jak zemře biskup, Evženův strýc Fortunat de Mazenod. Ten proto navrhuje papeži, aby jmenoval jeho synovce biskupem in partibus (biskupem pro historický biskupský stolec, ale v současnosti už neexistující). Papež Řehoř XVI. si tajně pozve Evžena do Říma a 1. října 1832 mu přidělí biskupskou hodnost s titulem biskupa v Ikosii. Zdá se, že je vše v pořádku. Ale v červenci 1833 dostane Evžen dva dopisy, které mu přikazují, aby se do Říma odebral znovu. Francouzské státní úřady o něm rozšiřují pomluvy a obviňují ho ze spiklenectví proti režimu. Evženovi trvá celé čtyři měsíce, než přesvědčí Řím o své nevině, a může se tak vrátit zpět do Marseille. Tam se rozhodne bránit svou čest před soudem. Ale Řím mu přikáže, aby v procesu nepokračoval a žil v ústraní. Evžen se cítí opuštěný i od samotného papeže… Může být kdykoli vyhnán z Francie a odloučen od svých oblátů. Celá záležitost se vyřeší až v lednu 1836, kdy král, především díky zprostředkování o. Guiberta, Evžena rehabilituje.

rodný dům sv. Evžena

Bolest, kterou zakouším, je tak živá a nepřetržitá, že považuji za zázrak, že jsem nezemřel. Naštěstí mohu plakat a myslím, že to mě zachránilo. Jsem ale velmi unavený. To, jak vás mám rád, mě jednou připraví o život.

Z dopisu sv. Evžena de Mazenod

Jen když bude Bůh oslaven! Co záleží na tom, jestli budu ponížený, zapomenutý, opuštěný takřka ode všech…

Ze zápisků sv. Evžena de Mazenod

JEŽÍŠ OPUŠTĚNÝ A CÍRKEV OPUŠTĚNÁ

Na Velký pátek 27. dubna r. 1807 porozumí Evžen i Ježíšovu stavu opuštěnosti na kříži. Osobním a důvěrným způsobem se s ním setkává při velkopátečních obřadech v katedrále v Aix. Před odhaleným křížem propuká v pláč a možná si tehdy poprvé ve svém životě opravdu hluboce uvědomuje, kým pro něj Ježíš je: Spasitelem, který ho miluje. On sám je tedy hříšníkem, ale milovaným a spaseným. Toto poznání mu pomáhá odpovědět i na otázku, co má ve svém životě dělat: přivádět ostatní lidi ke stejné zkušenosti, ke stejnému setkání. Všechno pro Krista a jeho Církev. Později bude pro toto sebedarování se do služby Božímu království užívat slova oblace.
Po tomto setkání už bylo pro Evžena snadné uvědomit si definitivně veškerou bídu a naléhavé potřeby lidí a Církve své doby. Navíc právě v těch letech prochází Církev tvrdým pronásledováním, papež je uvězněn… To je pro Evžena další pádný důvod k volbě povolání: chce sloužit Církvi právě proto, že je opuštěná! A nejopuštěnější jsou pro Evžena ti, ke kterým Církev a její obvyklé struktury nedosáhnou, tedy ti, kteří nevědí, že Ježíš je jejich Spasitel.

Církev, nádherné Spasitelovo dědictví, které nám získal za cenu své vlastní krve, byla za našich dní krutě zpustošena. (…) V této žalostné situaci hlasitě volá Boží služebníky, aby se svými slovy a svým příkladem znovu pokusili zažehnout víru pohasínající v srdcích mnoha jejích dětí.

Z předmluvy sv. Evžena ke Konstitucím

NEJOPUŠTĚNĚJŠÍ

Hned od svých prvních postních kázání v kostele sv. Magdalény v Aix (březen r. 1813) se Evžen obrací na opuštěné různých tváří. Mezi první patří prostí a chudí dělníci, služky, mládež z ulic, nevzdělaní venkované, vězni, zajatí vojáci… Opuštění pak budou v centru jeho pozornosti po celý život. Pro opuštěné zakládá Kongregaci misionářů oblátů, opuštěnost se stane i základním kritériem při rozesílání oblátů do misií. Když v r. 1841 biskup z kanadského Montrealu Mons. Bourget navrhuje zakladateli, aby obláti založili první kanadskou misii v montrealské diecézi, Evžen na tuto nabídku odpovídá vysláním svých šesti prvních duchovních synů za oceán právě proto, aby hlásali evangelium těm nejopuštěnějším. V Kanadě to tehdy byli např. frankofonní chudí, angličtí katolíci obklopeni protestanty, indiánská a eskymácká populace, dřevorubci…
Opuštěnost je rozhodující i pro priority jeho biskupské služby. Na každou potřebu se snaží nalézt odpověď. Během jeho episkopátu se počet obyvatel Marseille zdvojnásobil, došlo k velké industrializaci města, a tak mnoho chudých lidí z venkova odchází do Marseille za prací. V letech 1837 až 1861 nechal Evžen postavit nebo rozšířit na 40 kostelů, zakládal farní charitu, pozval do své diecéze řeholní řády sester, aby se staraly o nemocné, o děti a mládež, o sirotky. Založil průmyslovou a zemědělskou školu pro mladé vězně, instituty, které by učily řemeslům mládež z chudých rodin. Věnoval se ohroženým skupinám žen: služkám, chudým trhovkyním. Nechal zřídit dům k přijímání chudých dívek, které přicházely do Marseille z venkova za prací. Jeden oblát se staral o prostitutky v Domě sv. Magdalény. Zakládal spolky dělníků, rybářů, společenství pro muže z vyšší společnosti, kteří byli sice majetní, ale neznali Ježíše…

Naši misionáři jsou povoláni k tomu, aby evangelizovali chudé a pracovali na spáse těch nejopuštěnějších; každému ta služba, která mu náleží.

Z dopisu sv. Evžena de Mazenod

OBLÁTI A NEJOPUŠTĚNĚJŠÍ DNES

I dnes jsou obláti povoláni k tomu, aby seznamovali nejopuštěnější s Kristem a jeho Královstvím, aby přinášeli radostnou zvěst národům, které ji ještě neobdržely, a tam, kde již Církev zapustila kořeny, se věnovali skupinám, které jsou Církví dosažitelné nejméně.
Proto např. už víc než padesát let podporuje oblátská rozhlasová stanice „Rádio Pius XII.“ bolivijské horníky v jejich boji proti korupci vlády a firem. Několikrát už bylo rádio poškozeno bombovými atentáty. Proto obláti v Číně spolupracují s organizací „China´s Little Flowers“ a sdílí Kristovu lásku k lidem s opuštěnými dětmi. Každý den přichází skupina dětí k oblátům, hrají si, dívají se na filmy, povídají si o víře a učí se náboženství. Z téhož důvodu podporují obláti v Pákistánu výchovu a vzdělání chudých lidí, rozvoj křesťanských komunit a zasazují se o dodržování vlastnických práv rolníků v poušti. Na Haiti zase spravujeme školu a sirotčinec pro 200 dětí, na Srí Lance dětský domov. V Mexiku pak u hranic se Spojenými Státy pracují misionáři obláti s opravdu chudými a opuštěnými lidmi v misijním komplexu La Morita. Potýkají se s drogovou problematikou a starají se o lidi, kteří chtěli utéct do Spojených Států, ale jejich pokus se nezdařil. V Jižní Koreji spravují italští obláti velkou vývařovnu pro bezdomovce a pracují s imigranty. Zvláštní a již tradičně oblátskou službou je také mezináboženský dialog. S muslimy se obláti v tomto směru setkávají např. na Filipínách. V Zambii zase zajišťují stravu pro děti, které ztratily matku při porodu. V Česku se jeden oblát věnuje romským komunitám na Dobré Vodě a Nové Farmě…

Naším posláním je jít nejdříve k těm, jejichž stav nejhlasitěji volá po naději a spáse, které může v plnosti poskytnout jen Kristus. A to jsou chudí rozličných tváří. Právě jim dáváme přednost.

Z Konstitucí a pravidel