S novým školním a pastoračním rokem najíždíme i na novou sérii setkání nás mladých asociovaných. To první se konalo minulý víkend 21. – 23. září (nejen) v Plasích. A zase bylo všechno úplně jinak.
Ten den bylo na Klokotech pořádně rušno, tři akce na jednom místě, naštěstí setkání mladých i setkání animátorů probíhaly v Emauzích, takže v oblátském domě vládl klid. Začali jsme ranními chválami...
„Ty sám jsi misie.“ Toto poselství zaslal do všech koutů zeměkoule papež František jako své slovo k letošní Misijní neděli (21. října). V tomto duchu a také v duchu velmi přátelském a pracovním se odehrávalo setkání 10-15 misijních animátorů
Ahoj všichni! Píšu se zpožděním, ale přece. Lidi, představte si, rok studia za náma! A dokonce i letní semestr jsme přežili ve zdraví (fyzickém i psychickém)! Přiznám se, že jsem v životě nestudoval tak jako v posledním zkouškovém období, a to ani na maturitu ne.
Jak to teda s těma oblátama v Česku vlastně je? Jedním slovem komplikovaný… Jako apoštolské komunity se snažíme sloužit na dvou místech: v Táboře – Klokotech a v západočeských Plasích. Dvě místa, ale jedna komunita.
Po prvním roce na Lateránské univerzitě v Římě mi zůstala v hlavě jedna důležitá věta od mého oblíbeného profesora: „Pokud studium nezmění tvé smýšlení, tak se mineš cílem.“ S touto myšlenkou jsem začínal i prázdniny...
Tak veru, už som sa vrátila z Peru! A ani neviem, čo by som mohla z tých piatich týždňov našej peruánskej misie vyzdvihnúť. Tak aspoň pár mojich objavov: V prvom rade už viem, že strachy a obavy, ktoré som mala pred cestou, neboli opodstatnené a dali by sa zhrnúť názvom „strach z neznámeho“.
Na Workshipu prý kvetou lidé. Tak jsem si letos uvědomila že i já se tam cítím rozkvetlá a že ten týden je pro mě vlastně takovým jarem. Je to o druhých lidech a o nás samých. O tom, co těm druhým dáme, jak se postavíme k výzvám, které přesahují naše hranice.
Jsi navždy zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal. Tak by se dalo v jedné větě shrnout příjemné odpoledne, které spolu prožili účastníci prvního ročníku Misijní pouti rodin.
A tak nám Christian, který u nás trávil svůj pastorační rok, odjel zpátky do Říma na další studia. Čekají ho hodiny a hodiny liturgiky, ale osobně mám pocit, že ten rok strávený s námi byl z jeho strany tou nejlepší možnou liturgií života. Tak díky! A drž se! A ještě PS: Ten vzkaz v češtině napsal úplně sám!
Dobrovolnická brigáda Workship je už v oblátském - a neskromně doufáme, že nejen v oblátském - světě pojmem. Vždyť se letos konala už pošesté. A zase trochu povyrostla. Sešlo se nás na osmdesát.
Návštěva prvního generálního asistenta misionářů oblátů (tedy čísla dvě v naší řeholní rodině) Cornelia Ngoky, OMI se neplánovala dlouho dopředu. Cornelius prostě našel pár volných dní ve svém diáři - mezi návštěvou filipínského scholastikátu (je totiž v kongregaci zodpovědný za formaci nových oblátů)...
Čas běží a nelze ho zastavit, a tak z jednoho roku, který jsem dostal na „přípravu“ na svou africkou misii, zbyl už jen přibližně jeden měsíc. Trávím ho především loučením. Loučení jako takové nemám rád, ale, Bohu díky, u nás misionářů je spojeno nejen se slzami a smutkem, ale i s radostným „vysláním“ do misie.
Po delší době vysílá česká část naší oblátské provincie jednoho mladého spolubratra na zahraniční misie. O. Karel Mec, omi, který složil své věčné sliby v květnu 2016 a kněžské svěcení přijal před rokem, bude od září působit v Zimbabwe, které jako oblátská misie spadá pod provincii Jižní Afrika.
„Mládenec Samuel běžel k Élímu a řekl: ʼTu jsem. Volal jsi mě?ʼ On ale odpověděl: ʼNevolal. Jdi si zase lehnout.ʼ V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Těmito slovy z 1. knihy Samuelovy začal náš otec generál (nejvyšší představený misionářů oblátů po celém světě) Louis Lougen...
Středoevropská provincie 
