Když chce Bůh udělit člověku nějaké charisma, tedy dar určený skrze konkrétní osobu celému společenství, celé Církvi, tak si ho k přijetí tohoto poslání a odpovědnosti za něj důsledně připravuje. Nejinak tomu bylo i v případě našeho zakladatele sv. Evžena de Mazenod.

POČÁTKY

Evžen se narodil 1. srpna 1782 v Aix-en-Provence. Jeho otec pocházel ze šlechtického rodu, ale šlo o tzv. „šlechtu taláru“, nikoli rodovou „pokrevní“ přináležitost k šlechtickému stavu. Titul rodina získala díky zásluhám předků v oblasti státní administrativy. Zajišťoval tak sice rodině prestiž, ale zároveň výrazně umenšoval její rozpočet. Karel Antonín de Mazenod, Evženův otec, byl tedy velmi zadlužený a své finanční záležitosti chtěl urovnat sňatkem s osmnáctiletou Marií Rosou Evženií ze zámožné rodiny Joannisů. Její otec byl profesorem medicíny na univerzitě v Aix. Evženovu otci bylo 33 let, když se s Marií Rosou oženil. Od začátku tedy šlo o sňatek z rozumu, navíc byli Evženovi rodiče velmi rozdílní, ať už jde o společenské postavení, vzdělání nebo povahu, což se později na jejich svazku bohužel projevilo. Oba byli katolíci, ale zatímco otcova víra byla pevná a časem se ještě očišťovala a utvrzovala, často přecitlivělá maminka projevovala spíš povrchní zbožnost.
Evžen tak vyrůstá v prostředí vzdělanosti, kultury a také vojenské a náboženské autority: jeden z jeho strýců Karel Fortunát byl generálním vikářem arcibiskupa v Aix, druhý Karel Ludvík Evžen pak námořním kapitánem. Evžen projevoval již od dětství svou cílevědomost, ale také citlivost a štědrost.

EXIL

Do života rodiny ale záhy vstupuje Francouzská revoluce. V r. 1790 jsou přímo pod okny domu rodiny de Mazenod pověšeni první odpůrci. Rodina se tedy rozhoduje uprchnout. Nejprve se dostávají do Nice, v r. 1791 do Turína, kde Evžen o rok později na Zelený čtvrtek přistupuje k prvnímu svatému přijímání a je biřmován.
Revoluční vojska ale postupují, a tak po třech a půl letech odcházejí do Benátek. V r. 1795 se do Francie vrací Evženova matka spolu s jeho mladší sestrou Ninette. Chce zachránit alespoň část rodinného majetku. Tento odchod znamená zároveň definitivní rozpad manželství Evženových rodičů. On sám bude rozchodem velmi trpět a pokusí se dělat všechno možné i nemožné, aby udržel kontakty mezi všemi členy rodiny. V Benátkách žije Evžen spolu s otcem a svými strýci velmi skromně, ale právě tam dochází k setkání, které výrazně ovlivní celý jeho život. Poznává totiž otce Bartola Zinelliho, který se ho ujímá jako vlastního syna. V jeho domě se Evžen naučí nejen italsky a latinsky, ale dostává také hodiny literatury a především je uváděn do náboženské nauky a zvyká si na pravidelný život víry. Poprvé pociťuje možné povolání ke kněžství. Toto setkání bude Evžen vždy považovat za prozřetelnostní.
V r. 1797 revoluční vojska okupují už i Benátky, a tak zbytek rodiny prchá dál do Neapole a po krátké době se dostávají v r. 1798 do Palerma. Zde se Evžena ujímá vévodkyně di Cannizzaro, která se mu stane takřka druhou matkou. V Palermu se Evžen rozpomíná na svůj původ a vede mondénní život. Účastní se plesů, zábav, lovů, jezdí na koni, nechává se oslovovat hrabě, navrhuje otci, aby doplnil rodinný erb o soudcovský baret a talár…
Po smrti vévodkyně di Cannizzaro se ve dvaceti letech vrací do Francie. V Marseille na něj ale nikdo nečeká. Uvědomuje si, jak se mu matka vzdálila, a také definitivní ztroskotání manželství rodičů.

NUDA A KRIZE

V Aix a v rodinném sídle v Saint-Laurent du Verdon zakouší nudu a přemýšlí, co dál s životem. Chce splatit dluhy, znovu získat zkonfiskovaný majetek a přivést tak otce a strýce zpět do vlasti. Uvažuje o sňatku, který by mu zajistil peníze. Přemýšlí o vojenské nebo diplomatické kariéře, o návratu na Sicílii, ale nic z toho nevyjde. Začíná znovu více hledat Boha. Slouží ve farnosti, věnuje se chudým.

VELKÝ PÁTEK

K rozhodující události pak dochází na Velký pátek r. 1807, kdy se osobním a důvěrným způsobem setkává s ukřižovaným Ježíšem. Před odhaleným křížem propuká v pláč a možná si tehdy poprvé ve svém životě opravdu hluboce uvědomuje, kým pro něj Ježíš je: Spasitelem, který ho miluje. On sám je tedy hříšníkem, ale milovaným a spaseným. Toto poznání mu pomohlo odpovědět i na otázku, co má ve svém životě dělat: přivádět ostatní lidi ke stejné zkušenosti, ke stejnému setkání. Všechno pro Krista a jeho Církev. Později bude pro toto sebedarování se do služby Božímu království užívat slova oblace. Po tomto setkání už bylo pro Evžena snadné uvědomit si definitivně veškerou bídu a naléhavé potřeby lidí a Církve své doby. Znovu se v něm probouzí povolání ke kněžskému životu, ale zkušenost z exilu a ze služby chudým mu nyní dodává zvláštní zabarvení. Navíc právě v těch letech prochází Církev tvrdým pronásledováním, papež je uvězněn… To je pro Evžena další pádný důvod k volbě povolání: chce sloužit Církvi právě proto, že je opuštěná!

KNĚŽSTVÍ

V r. 1808 vstupuje Evžen do pařížského semináře Saint-Sulpice. Studia jsou v těžké době omezena na tři nebo dokonce jen dva roky. 21. prosince 1811 pak Evžen přijímá v Amiens kněžské svěcení. Odmítá nabídku biskupa z Amiens, aby se stal jeho generálním vikářem, odmítá se stát po svém návratu do Aix-en-Provence farářem. Chce se věnovat těm, o které se nikdo jiný nestará, o opuštěné, jak říkal, tedy o ty, kteří nemají možnost se dovědět, kým pro ně Kristus je.

PASTORACE V AIX

Každé ráno, když šel na mši, na ulicích potkával spoustu chudých: sloužící, posluhovačky…, kteří neznali jazyk Církve, mluvili jen provensálsky, setkával se s mladými z ulic, kteří byli opuštěni a často vychováváni generací, která sama popírala Boha a šířila lhostejnost a opovržení k víře. Procházel kolem městského vězení, kde odsouzenci čekali na smrt, aniž by se na ni mohli připravit, aniž by mohli přijmout svátosti. Zakoušel bídu válečných zajatců shromážděných v Aix, nevzdělanost a chudobu venkovanů z blízkých vesnic… Oslovovaly ho konkrétní potřeby konkrétních skupin lidí a na ně hledal odpovědi.
Právě pro tyto opuštěné začal v březnu 1813 v kostele sv. Magdalény sérii kázání v provensálštině. Cíl byl jasný: přivádět ostatní ke zkušenosti, kterou on sám udělal.
Pro mladé zakládá pod ochranou Panny Marie Neposkvrněné své „Sdružení křesťanské mládeže“. Na počátku mělo pouhých sedm členů, ale tato vyvolená skupinka se měla stát evangelizační solí, která měla přetvářet své vrstevníky zevnitř. V krátké době se na dvoře bývalého kláštera karmelitek, který Evžen za peníze své matky v Aix zakoupil, scházely desítky mladých. Byli mezi nimi mladí z rodin bohatých i chudých, šlechtických i nemajetných. To na počátku samozřejmě vyvolávalo i nevoli a nedůvěru ze strany „dobrých“ rodin a také žárlivost farářů. Sdružení nebylo jen obyčejným spolkem, mladí v Evženově „Kongregaci mládeže“, jak se jim obvykle říkávalo, žili takřka řeholním rytmem života. Podle možností se měli denně účastnit mše svaté, modlit se, během pravidelných setkání se měli pokorně a otevřeně upozorňovat na své chyby, nesměli navštěvovat pochybné zábavy, dvakrát týdně společně sportovali. Evžen se také vážně zajímal o jejich školní prospěch. Mezi zakladatelem a chlapci se brzy vytvořilo pevné pouto. Není divu, že první obláti vyšli právě z tohoto sdružení.
Zároveň s tím se Evžen věnuje i vězňům. Odsouzeným na smrt uděluje svátosti, což v tehdejším rigorózním jansenistickém prostředí francouzské církve nebylo právě běžné.
Věnuje se také zajatým rakouským vojákům shromážděným ve vězení v Aix. Od nich se nakazí tyfem a zdá se, že je u konce života. Horlivá modlitba „jeho mladých“ mu ale obdrží milost uzdravení.

POČÁTKY KONGREGACE

Nastává období rekonvalescence a Evžen začíná přemýšlet o skupině kněží, kteří by mu v jeho službě obrody zničené víry v Provence pomohli. Nemoc ho přivedla k tomu, aby si uvědomil křehkost svou i křehkost své služby. Začíná tedy uvažovat o založení komunity po vzoru apoštolů a prvních křesťanů. Se svým návrhem se v r. 1815 obrací na o. Tempiera, generálního vikáře v Arles, který se pak stane jeho prvním a po celý život věrným společníkem. K nim se pak přidávájí o. Icard, Deblieu a Mie. Za peníze své matky kupuje Evžen v Aix část bývalého kláštera karmelitek, který se stane domovem první komunity. Tak se 25. ledna 1816 rodí Misionáři Provence. V týž den všichni podepisují žádost o schválení nového společenství adresovanou generálním vikářům v Aix. Ta se stává jakousi první „řeholí“ vznikající kongregace. Po krátkých exerciciích se hned pěšky vydávají na svou první lidovou misii do Grans. Větší část roku tak tráví hlásáním lidových misií, druhou pak přípravou a vzděláváním. Na Zelený čtvrtek r. 1816 si pak Evžen a Tempier vzájemně skládají slib poslušnosti.

ŘEHOLNÍCI

V r. 1818 přichází nabídka převzít do správy poutní místo Notre-Dame du Laus. Vzniká tak druhý oblátský dům a s ním i potřeba sepsat první opravdové Konstituce, první oficiální řeholi. Ta byla pro zakladatele velmi důležitá, protože měla zaručit, že se ve všech domech bude žít tentýž duch, že se ve všech komunitách uchová původní zakladatelovo charisma. Evžen tedy odjíždí spolu se třemi scholastiky do Saint-Laurent du Verdon a tam píše první oblátskou řeholi. Po návratu do Aix se koná první generální kapitula, která schvaluje řeholi a přijetí řeholních slibů. 1. listopadu 1818 komunita skládá slib poslušnosti, čistoty a vytrvalosti. Jde o naši první oblaci. Slib chudoby, který vzhledem k tomu, že první Evženovi spolubratři byli diecézní kněží a nová kongregace ještě neobdržela žádné schválení, byl problematický. Poprvé ho společenství přijalo až na druhé generální kapitule v r. 1821. Tak jsme se stali řeholníky.

PRVNÍ SLUŽBA

Obláti mezitím pokračují v hlásání lidových misií v malých i větších obcích a v r. 1820 přichází na řadu také Marseille a konečně i Aix-en-Provence. V Marseille se misionáři začínají také starat o okrajové a vyloučené skupiny obyvatel, např. o imigranty. Dalším znamením Prozřetelnosti je přijetí několika mariánských poutních míst do správy společenství misionářů: Notre-Dame du Laus, Notre-Dame de l’Osier a Notre-Dame des Lumières. Poutní místa se pro obláty stávají příležitostí a místem k trvalé misii. Během lidových misií obláti přicházeli za lidmi do jejich domovského prostředí, zatímco do oblátských domů a na mariánská poutní místa přicházeli poutníci za obláty. Cíl byl ale stále totožný: přivádět lidi k setkání s milosrdným Spasitelem. 

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ KRIZE

S vzrůstající službou ale roste také kritika ze strany mnoha farářů, kteří nechápou ducha ani plány nového společenství. Evžen prožívá nedostatek důvěry a lásky ze strany církevní hierarchie jako tíživou zkoušku, která ho ale nemůže odvrátit od své věrné lásky k Církvi. Nezbytné biskupské podpory se novému společenství dostává až od Evženova strýce Fortunáta, který se v r. 1823 stává biskupem v Marseille. Zároveň ale pro mladou kongregaci a i pro samotného zakladatele začíná období krize. Evžen se spolu s Tempierem stávají generálními vikáři marseillské diecéze. Tato jmenování vyvolají zlobu mezi kněžími v Aix, ani v Marseille není Evžen dobře přijat, biskup z Fréjus povolává zpět do své diecéze dva z oblátů… I uvnitř malého společenství panuje neklid a nesouhlas se jmenováním Evžena a Tempiera generálními vikáři. Množí se pomluvy a reptání. Několik členů opouští komunitu. Při ročních exerciciích Evžen sice v r. 1823 situaci zklidňuje, ale je jasné, že konečným řešením může být jen papežské schválení kongregace a jejích Konstitucí. V r. 1825 získávají misionáři jméno Obláti sv. Karla. Karel Boromejský byl patronem rodiny de Mazenod a pro Evžena zároveň vzorem příkladného kněžského života.

SCHVÁLENÍ KONGREGACE

V r. 1825 sepisuje Evžen novou verzi Konstitucí, kterou by předložil v Římě papeži ke schválení. Obává se, aby nepředběhl správný čas, ale po povzbuzení od o. Albiniho, velkého evangelizátora Korsiky, se v říjnu 1825 vydává na cestu. Během oktávu k Panně Marii Neposkvrněné se v něm rodí vnuknutí přejmenovat svou komunitu na Misionáře obláty Panny Marie Neposkvrněné. Toto pojmenování se papeži Lvu XII. líbí natolik, že je později přisuzováno přímo jemu. V Římě ale nejprve dlouho čeká na papežovo přijetí. Nakonec se rozhodne dostavit se k audienci bez pozvání. K překvapení všech se papež rozhodne neudělit jen pouhé vyjádření „chvály“, tzv „laudanda“, ale ve zkráceném procesu podpoří schválení nové kongregace. 17. února 1826 tedy papež Lev XII. schvaluje Konstituce a pravidla Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné a tím i celou kongregaci.

KRIZE POKRAČUJE

Krize ale bohužel pokračuje. Povolání je jen málo, kvalita nově příchozích zájemců obvykle velmi špatná, chybí jim potřebné ctnosti, ale i vytrvalost, umírá několik mladých a Evženovi nejbližších spolubratří. On sám onemocní a musí odjet na odpočinek do Švýcarska. Nepřející je i politická situace. Poté, co se v r. 1830 ujal moci Ludvík Filip, dostává se Evženovi mnoha útoků ze strany antiklerikálních kruhů. V této situaci jmenuje v r. 1832 papež Řehoř XVI. Evžena titulárním biskupem v Icosii se sídlem v Marseille. Proti tomuto jmenování se ale postaví francouzská vláda. Evžen totiž nebyl mezi jmény, která vláda navrhovala k biskupské hodnosti, a navíc počítala se zrušením biskupského stolce v Marseille. Pomluvy se šíří a francouzská vláda udá Evžena přímo papeži. Papež si Evžena v červenci r. 1833 povolává do Říma a nespravedlivě ho obviní. Pro zakladatele je to další tvrdá rána. Před papežem se sám obhajuje a ten mu, navzdory silným tlakům Francie, povolí návrat do Marseille. Tam ho ale čeká dopis od ministra kultu, ve kterém je Evžen informován o ztrátě občanství a o zákazu vykonávat ve Francii jakýkoli církevní úřad. Vatikán mu doporučuje, aby se stáhl do Aix. V r. 1834 je Evžen vyškrtnut ze seznamu voličů a stává se ve své vlastní zemi cizincem. Cítí se opuštěný od všech, i od papeže. Přesto nereaguje. Biskup Fortunát se obrací na samotného panovníka s dopisem, ve kterém celou situaci objasňuje, a audience u Ludvíka Filipa se dostane i o. Guibertovi, který do Paříže přijíždí z Korsiky. Aniž by odhalil, že je sám oblátem, podaří se mu Ludvíka Filipa přesvědčit o nepravdivosti pomluv proti Evženovi de Mazenod. Evžen je tedy nakonec rehabilitován a po odstoupení strýce Fortunáta se sám stává v r. 1837 marseillským biskupem.

EVŽEN BISKUPEM

V biskupské službě se osvědčí jako vynikající pastýř. Sám žije prostým a přísným životem. Věnuje se plně svému svěřenému lidu. Jako kdysi v Aix, tak i nyní v Marseille mu na srdci leží zvláště ti nejopuštěnější. Na každou potřebu se snaží nalézt odpověď. Během jeho episkopátu se počet obyvatel Marseille zdvojnásobil, došlo k velké industrializaci města, a tak mnoho chudých lidí z venkova odchází do Marseille za prací. V letech 1837 až 1861 nechal Evžen postavit nebo rozšířit na 40 kostelů, zakládal farní charitu, pozval do své diecéze řeholní řády sester, aby se staraly o nemocné, o děti a mládež, o sirotky. Založil průmyslovou a zemědělskou školu pro mladé vězně, instituty, které by učily řemeslům mládež z chudých rodin. Věnoval se ohroženým skupinám žen: služkám, chudým trhovkyním. Nechal zřídit dům k přijímání chudých dívek, které přicházely do Marseille z venkova za prací. Jeden oblát se staral o prostitutky v Domě sv. Magdalény. Zakládal spolky dělníků, rybářů, společenství pro muže z vyšší společnosti, kteří byli sice majetní, ale neznali Ježíše… Chtěl, aby se sociální pomoci dostávalo lidem skrze Církev, protože ona tak bude prodlouženou rukou Spasitele, který sám přichází pomoci.

MISIE

Ale Evžen se nezastavil jen u své diecéze. Říkalo se o něm, že má srdce velké jako svět. Do ciziny se první oblát vydává v r. 1841 a pokládá tak základ budoucí anglo - irské provincie. Přibližně ve stejnou dobu navštěvuje v Marseille Evžena de Mazenod monsignore Bourget, biskup z kanadského Montrealu, a navrhuje zakladateli, aby obláti založili první kanadskou misii v montrealské diecézi. Evžen vidí v této návštěvě Boží působení a ještě v r. 1841 posílá prvních šest oblátů do Kanady, aby hlásali evangelium přistěhovalcům i domorodému obyvatelstvu. Cíl je stále tentýž: být s těmi nejopuštěnějšími. V Kanadě to tehdy byli frankofonní chudí, angličtí katolíci obklopeni protestanty, indiánská a eskymácká populace, dřevorubci… V zámoří pak obláti na mnoha místech zakládají první církevní struktury, a tedy i farnosti. V následujících letech vysílá sv. Evžen své obláty do Spojených států a na Sri Lanku (1847), do Jižní Afriky (1852), do Irska (1856), Mexika (1858), Skotska (1860)…

OTEC

Ke svým oblátům měl po celý život opravdu otcovský vztah. Napsal jim stovky dopisů, jen aby s nimi zůstával v kontaktu. Privilegovaným prostředkem k setkání pro něj ale byla především orace: modlitba, do které je před svatostánkem všechny vkládal a ve které se s nimi pravidelně setkával, ať už působili ve své službě kdekoli. Komunitu mladých oblátských kandidátů ustanovil v Marseille blízko biskupství, aby je tak mohl všechny dobře poznat, navštěvovat je, popovídat si. Nechtěl, aby svěcení přijímali od jiného biskupa.

POLITICKÝ ŽIVOT

Evžen se také zajímal o francouzský společenský a politický život. Ne snad proto, aby polemizoval nebo soudil, ale protože v tom spatřoval způsob, jak šířit Boží království. Proto také přijal v r. 1856 své jmenování senátorem a pravidelně se zasedání Senátu účastnil. I jako biskup byl velkým misionářem. Své biskupství v Marseille rozšířil, aby mohl přijmout misionáře a biskupy z misií, kteří projížděli městem. Sám vedl velmi prostý život, vystačil si s jedním pokojem a jednou, ne zcela novou, klerikou. Když ale šlo o čest Církve a misií, oblékl se do vší parády. Ne proto, aby na sebe upozornil, ale právě naopak: aby ukázal, že je představitelem něčeho daleko většího, než je on sám. Jeho společenská i církevní prestiž stoupala, takže ho dokonce císař navrhl v r. 1859 na kardinála. Vztahy mezi Svatým Stolcem a Napoleonem III. nebyly ale zrovna ideální, a proto bylo jmenování odloženo.

MEZI SEBOU SI PROKAZUJTE LÁSKU...

Když 21. května 1861 sv. Evžen umírá, zanechává svým oblátům jako závěť tato slova: „Mezi sebou si prokazujte lásku, lásku, lásku… a navenek horlivost po spáse duší.“ Pak během modlitby Zdrávas, Královno, při slovech „ó, přesladká Panno Maria“ vydechl naposledy.
Jeho ostatky jsou dnes uloženy v katedrále v Marseille. V r. 1926 byl zahájen proces jeho blahořečení a 19. října 1975 ho Pavel VI. v Římě za blahoslaveného prohlásil. Kanonizován pak byl Evžen de Mazenod 3. prosince r. 1995 Janem Pavlem II.

Misionáři obláti dnes působí ve více než 65 zemích světa a snaží se uchovávat charisma, které po sv. Evženovi zdědili, a působit především mezi těmi nejopuštěnějšími.