Historie

Dějiny misionářů oblátů

Misionáře obláty založil jako malou skupinku diecézních kněží provensálský kněz Evžen de Mazenod v r. 1816 v Aix-en-Provence, tehdy pod jménem Misionáři Provensálska. Svým bratrským životem a hlásáním lidových misií měli pomoci zdevastované církvi po Francouzské revoluci znovu probouzet víru tehdejších lidí.

O dva roky později přichází nabídka převzít do správy poutní místo Notre-Dame du Laus. Aby zakladatel uchoval v obou komunitách téhož ducha, sepsal první podobu řehole, kterou se měl život misionářů řídit. To byl první krok k proměně života diecézních kněží k životu řeholnímu. V listopadu 1818 komunita skládá poprvé své řeholní sliby.

V r. 1825, když se působení kongregace rozrůstá i mimo území Provensálska, dostávají misionáři jméno Obláti sv. Karla. Karel Boromejský byl patronem rodiny de Mazenod a pro Evžena byl zároveň vzorem příkladného kněžského života.

V únoru r. 1826 získává Evžen v Římě od papeže Lva XII. papežské schválení své nové řeholní rodiny pod názvem Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné.

V r. 1841, čtyři roky poté, co se Evžen stal marseillským biskupem, odchází misionáři obláti do Anglie a v témže roce začíná svou historii i kanadská misie. V r. 1847 se obláti usazují na Srí Lance a v USA a o pět let později přijímají misii v Jižní Africe.

V r. 1861, když Evžen umírá, bylo v kongregaci 415 oblátů deseti národností. Komunity působily v 8 zemích 5 kontinentů.

V letech 1898 až 1946 zažila kongregace obrovský růst. Počet členů vzrostl za méně než 50 let z 1 427 na 5 549. Počet provincií a misií se rozšířil z 19 na 40. Byla otevřena další nová misijní území, včetně českých zemí (1911).

V padesátých letech 20. století dosáhl počet misionářů oblátů 7000. Počet provincií a misijních vikariátů vzrostl ze 40 na 71. Novými oblátskými misiemi se staly Japonsko, Chile, Lucembursko, Surinam, Sahara, Peru, Dánsko, Švédsko, Grónsko, Malajsie, Nový Zéland, Thajsko, Hongkong, Indie, Pákistán, Indonésie a Bangladéš…

Po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) byla revidována struktura kongregace i její konstituce. Klesající počet povolání, ale i obnova zasvěceného a misijního života vedly k úsilí o nové pojmenování identity misionářů oblátů. Důraz byl v souladu s počátky kongregace položen především na intenzivní komunitní život, soustředění se na misii s chudými a s mládeží, do středu pozornosti se dostává téma spravedlnosti, nové evangelizace v sekularizovaných společnostech a především společné misie s našimi asociovanými laiky.

Dějiny misionářů oblátů v českých zemích

1911 – 1946

První obláti přicházejí na podzim r. 1911 do Varnsdorfu v litoměřické diecézi z Německa. Věnují se především katolickým spolkům a hlásání lidových misií. V r. 1912 následují Břežany na Jižní Moravě a v r. 1924 otevírají obláti svůj první dům na území dnešní plzeňské diecéze, a sice v Újezdu Svatého Kříže severozápadně od Domažlic. Tam se obláti věnují lidovým misiím, výpomoci v duchovní správě a podpoře zahraničních misií. V r. 1930 odtud odcházejí, aby založili domy v Kájově na Šumavě (farnost a noviciát) a ve Staré Vodě u Libavé na Moravě (farnost a poutní místo). Další dům v nynější plzeňské diecézi vzniká r. 1925 v Chebu, kde obláti přebírají kostel a studentský domov po kněžích Kongregace Nejsvětějšího Srdce Páně. Pro výchovu dorostu otevírají obláti v r. 1927 juniorát (malý seminář) v Teplé u Třebenic. V r. 1935 přebírají bývalý klášter dominikánů v Ústí nad Labem, který se stává duchovním centrem k udílení svátosti smíření, pořádání setkání a přednášek. V r. 1938 přicházejí obláti také do Brna. Tam pracují jako doprovázející sester voršilek, jako duchovní v domově důchodců a jako katecheté.

1946 – 1967

S poválečným odsunem Němců a nástupem komunismu odchází i německy mluvící obláti, někteří sami, někteří po vyzvání úřadů. Přesto zde ještě v roce 1946 zůstává šest oblátů. V roce 1951 jsou ale už jen tři. Poslední z nich o. Jan Straka umírá v r. 1970 v Kájově. Celou dobu zůstával s kongregací v úzkém spojení, hlavně přes spolubratry v Rakousku, kde byla za pomoci oblátů vyhnaných z Československa založena Rakouská provincie. Československá provincie byla oficiálně zrušena 29. ledna 1967.

Novodobá historie

Oblátská novodobá historie se v Česku začíná znovu psát krátce po sametové revoluci. S pomocí rakouských a polských spolubratří obnovuje oblátskou misijní činnost o. Zdeněk Čížkovský, který po komunistickém puči uprchl do zahraničí. V Jižní Africe se stal oblátem a tam také působil jako misionář u etnika Zulu. V r. 1991 zakládá řeholní dům v Kroměříži a o tři roky později přebírají obláti do správy i jihočeské poutní místo Tábor - Klokoty. V českobudějovické diecézi působili obláti i v Českých Velenicích a přilehlých farnostech, kde mohli udržovat kontakt se spolubratry z rakouského Gmündu. Z Kroměříže obláti odcházejí v r. 2010 a posilují své působení v misijní oblasti severního Plzeňska. Místní mezinárodní komunita žije ve dvou domech v Plasích a Dolní Bělé.