Africký zpravodaj od br. Karla - Potravy II.: nová misie
Nový rok na novém místě
Jak už jsem zmínil v první části dopisu, mou první prací v Zimbabwe bude založit jednu novou misii. Jmenuje se St John’s Maraire a je v diecézi Masvingo (čti Mašingo), kde obláti doposud nejsou. Nebudu na to sám, budeme dva. Otec Charles, který bude farářem, je domorodec a dosud byl superiorem naší zimbawské misie. Já budu něco jako kaplan a budu mít na starosti mládež a taky finance. (Uf!) Co se v takové misii dělá? V zásadě je to farní pastorace, jen ve specifických podmínkách. (A budeme se o ní snažit oblátskou metodou blízkosti k lidem, zvlášť k těm nejpotřebnějším.) Člověk se hodně nacestuje, když objíždí různé vzdálené části farnosti. Některé „outstations“ jsou za řekami, které se v období dešťů prý docela rozvodní, takže se může stát, že se na druhou stranu ani nedostane.
Na konci srpna jsme se do Maraire jeli podívat. Sám biskup nás provedl po místě budoucí misie. Je to úplně v buši, člověk vidí jen stromy, keře a sem tam nějakou divokou aloe. Ale když se přijíždí, je krajina otevřenější, jsou tam pastviny, políčka a usedlosti. Na místě budoucí misie však zatím stojí jen hrubá konstrukce obytného domu a vedle základy a zdi budoucí kuchyně a hospodářského stavení. Musí se nechat vyvrtat studna. Taky budeme potřebovat solární panely a baterie atd., abychom měli elektřinu aspoň na počítač a na svícení v noci. Dostat sem elektrické vedení bude trvat dlouho. A dál bude naším úkolem budovat misii v africkém slova smyslu: kostel, „farní úřad“, ošetřovnu, školu (jedna „primary school“ už tu nedaleko funguje; naším úkolem prý bude postavit „secondary school“, nejlépe i s kolejí). Máme prý plnou podporu místních lidí i jejich náčelníka. Co víc si přát? Snad už jen hodně kuráže a sem tam nějaký ten zázrak... A vaši podporu.
Pozor, zvířata
Cestou z naší budoucí misie do hlavního města Harare jsem zažil svou první zimbabwskou autonehodu. Přímo před auto v plné rychlosti nám vběhlo stádo krav s telaty. Charles hned dupnul na brzdu, přesto jsme ještě asi 60 metrů dřeli gumy, až jsme narazili do těsně semknutého stáda. Zvířatům se asi nic moc nestalo, protože pokračovala v běhu. Nám však náraz prorazil chladič a pochroumal světlomety a kapotu. Na místě byl i pastevec, kterému stádo uteklo a kterého jsme donutili čekat na příjezd policie. Té jsme se dovolali až po vyzkoušení asi deseti různých čísel. Po dvou hodinách čekání konečně přijeli – ne vlastním autem, ale linkovým autobusem, do kterého nastoupili na posledním stanovišti silniční kontroly. Když si vyslechli svědky a sepsali protokol, musel Charles jet s nimi do nejbližšího města vyplnit hlášení pro pojišťovnu. Jenže na policejní stanici nešel proud, a tak nemohli dokument vytisknout. Nakonec přece jen někde sehnali možnost tisku, dokument byl hotov a nám zbývalo už jen čekat na odtah. To už bylo půl dne od nehody. Za tmy nás pak táhl jeden známý do Harare na tyči, jejíž oko na připojení se cestou dvakrát zlomilo... Ta nehoda sama nebyla nijak vážná, ale její následky se zdají být bez konce. Auto je nyní po 7 týdnech stále ještě v autoopravně v Harare. Prý už vyměnili poškozený chladič a narovnali ohnuté plechy, ale zatím nebyli schopni vyměnit sedřené přední pneumatiky, i když už je tam prý mají na skladu. Taková je tu bohužel situace. Protože opravu auta platí pojišťovna, musí být provedena v nejlevnější autoopravně. Podle toho taky vypadá kvalita služby. Samozřejmě: kdyby člověk přihodil něco navrch, šlo by to rychleji... To vám vyprávím pro ilustraci, jak tu věci fungují.
Jazykový kurz v hlavním městě
Po naší slavné nehodě jsem zůstal podle plánu v Harare. Dělám tu tříměsíční kurz jazyka šona (kterým se mluví v oblasti naší nové misie) na jedné hrozně zanedbané škole. Jsem v kurzu sám s učitelem, který nemá zrovna velké nadání osvětlit cizinci pravidla vyučovaného jazyka. Ale naštěstí mám k dispozici dvě dobré gramatiky sepsané kdysi dávno dvěma jezuitskými misionáři. Nakolik je zanedbaná má škola, natolik dobře si bydlím v domě pro hosty v konventu sester dominkánek: teče tu voda (mají totiž vlastní vrt; na vodovod není spolehnutí) a elektřina jde většinou také bez problémů, protože konvent se nachází v samotném centru města hned vedle důležitých kanceláří a bank. Vaří velmi dobře a všemožně se mi snaží pomoci s jazykem. Takže se mám vlastně hrozně dobře.
Šonština patří do skupiny bantuských jazyků a mluví jí asi 11 milionů lidí. Logika těchto afrických jazyků je v mnohém hodně odlišná od jazyků, které znám z Evropy (a že jsem se jich neučil málo), a začátek mi připadá opravdu těžký. Snažím se věnovat jazyku co nejvíce času. Žene mě hlavně představa, že za tři měsíce půjdu do oblasti, kde spousta lidí neumí ani slovo anglicky, a já s nimi budu muset komunikovat, budu jim muset rozumět a nebudu mít stále vedle sebe spoulubratra nebo nějakého překladatele.
S jazykem poznávám hodně i kulturu národa šona. Jako vždy se mnoho z kultury odráží v jazyce. Příkladem buď systém rodinných vztahů a jeho názvosloví. Z evropských jazyků jsem zvyklý, že např. dědeček je prostě dědeček, je to otec mého otce nebo mé matky. V šonštině je dědeček „sekuru“. Bohužel se tak říká nejenom dědečkovi. Stejné jméno je i pro mé strýce z matčiny strany (avšak nikoli z otcovy strany) a dále pro mého švagra a dokonce i pro mé bratrance z matčiny strany, kteří můžou být klidně mladší než já! Navíc: toto platí, jen pokud jsem muž. Žena oslovuje titulem sekuru podle vlastních pravidel. A takto komplikované je to prakticky pro každé jméno v rodinných vztazích. Tato jména vždy vyjadřují patřičný stupeň úcty jednoho k druhému. V Africe obecně platí, že strýcové a tety mají prakticky stejné postavení jako otec a matka. Jak by se vám líbilo, kdybyste např. chtěli jít na určitou školu nebo změnit zaměstnání (o ženění a vdávání ani nemluvě) a museli na to dostat povolení kromě od otce taky ode všech strýců z otcovy strany? Ti všichni jsou hierarchicky na stejné úrovni jako otec. A že takových strýčků v africké rodině není málo... Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Na závěr
Chcete se dozvědět ještě něco víc o Zimbabwe a o naší misii? Prohlédněte si mé fotky on-line a projděte jejich popisky. Dozvíte se třeba, kde jsem zmoknul, co jsem objevil v jeskyních a jaká zvířata jsem už stihl vyfotit. Samozřejmě je tam také spousta fotek ze St Luke’s (např. mše v chýši), s dětmi ze Sandra Jones Centre nebo třeba s biskupem v buši v naší nové misii.
Doufám, že už příště budu moci psát nějaké zajímavé zprávy z naší nové misie v Maraire. Prosím, nezapomeňte se za mne a naši misii aspoň občas pomodlit. Na oplátku vám posílám své požehnání + V přátelství a modlitbě spojen Váš Karel Mec, OMI