Jdi zpět

Bylo to wow!

Mládenec Samuel běžel k Élímu a řekl: ʼTu jsem. Volal jsi mě?ʼ On ale odpověděl: ʼNevolal. Jdi si zase lehnout.ʼ V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Těmito slovy z 1. knihy Samuelovy začal náš otec generál (nejvyšší představený misionářů oblátů po celém světě) Louis Lougen jeden ze svých vstupů na oblátském evropském setkání mladých mužů, kteří mají odvahu se ptát, co po nich Hospodin v životě chce. Setkání organizované v rámci Roku oblátských povolání se na počátku srpna odehrálo v oblátské komunitě v rumunském Mărăcineni. Sešlo se nás na třicet: obláti a mladí z celé Evropy. A bylo to „wow“! Ale zpátky k Samuelovi. „I dnes je Hospodinovo slovo vzácné, ne že by nemluvil… ukřičet se může, ale my neslyšíme. Proroků je málo… Podívejte se kolem: ve Francii nikdo neslyšel, v Anglii nikdo neslyšel, v Česku nikdo neslyšel…,“ pokračoval otec generál. A je to tak… Českou část oblátské rodiny jsem na setkání zastupoval sám. Ale generálova slova neměla být vůbec výrazem smířlivé rezignace, a už vůbec ne výtkou. Naopak, byla velkým povzbuzením k vytrvalosti a věrnosti. Sám začal mluvit o své poslední návštěvě u nás, mluvil o živosti našich mladých, dokonce si vybavoval jména! Ale přiznám se, že ani mně, ačkoli jsem byl jedním z organizátorů setkání, a věděl tudíž dobře, jak skvělé dny spolu prožijeme, se do Rumunska moc nechtělo. Jet sám, bez mladých… Ale všechno bylo jinak. Setkání se totiž (jako ostatně vždy) konalo hlavně pro mě! A nešlo vůbec jen o obsahy, i když i ty byly vynikající: mluvilo se hlavně o charismatu sv. Evžena, o rozlišování, o lidskosti a lidství, které jsou pro nás tak důležité. Neuvěřitelně silná byla i liturgie společně strávených dní. Vedle typicky oblátských eucharistií, tedy sice příliš nenačančaných, ale za to velmi „blízkých“ a jazykově rozmanitých (Otčenáš v devíti jazycích najednou je síla!) jsme prožili i dvě noční bdění před Pánem, ale to, co mě dostalo asi nejvíc, byl obřad Effatha, kterým jsme prošli ve vodách nedaleké řeky a kterým jsme si připomněli svůj křest. Vůbec jsem měl příležitost „rozpomenout se“ na svou křesťanskou cestu a cestu oblátského povolání a děkovat a děkovat. Vrcholem každého dne, ale snad i celého setkání, bylo pozdně večerní sdílení kolem ohně: vyprávěli jsme si své vlastní příběhy povolání a bylo to fakt plamenné. A když k tomu připočtu domácí pizzu, společnou „festu“ narozenin sv. Evžena a loučící party na závěr…, bylo to prostě wow! Zase blízkost, zase rodina. Jo a mimochodem: ten náš otec generál není žádný odtažitý představený, je jeden z nás, prostě bratr nebo spíš jen Louis… Vlastimil, omi