Jdi zpět

Co si o nás jen pomyslí?

Návštěva prvního generálního asistenta misionářů oblátů (tedy čísla dvě v naší řeholní rodině) Cornelia Ngoky, OMI se neplánovala dlouho dopředu. Cornelius prostě našel pár volných dní ve svém diáři - mezi návštěvou filipínského scholastikátu (je totiž v kongregaci zodpovědný za formaci nových oblátů) a návratem do generálního domu v Římě - a přijel. Jen tak. Aby nás viděl. Na bratrskou návštěvu. A shodou okolností ­- nebo spíš podle opravdu vymakané režie shora - dorazil v poslední den Workshipu. U sobotní snídaně v kulturním domě v Manětíně právě sedělo na osmdesát dobrovolných pracantů a členů týmu. Všichni byli po týdnu intenzivní práce a silných prožitků unaveni, ale hlavně naměkko z blížícího se konce. Uteklo to zase příliš rychle a navázané vztahy založené na společných zkušenostech z jobů, modlitby a společného prožívání večerů byly příliš čerstvé na to, aby všechno tak naráz skončilo. Prostě Workship. Do toho vstoupí do jídelny Cornelius se svým typickým širokým úsměvem. Známe se dlouho, a tak mě nepřekvapilo, že se hned cítil jako doma. Dokonce začal mezi mladými poznávat naše asociované, se kterými se někdy třeba jen na chvíli setkal anebo kdysi zahlédl jejich tváře jen na facebooku. Dal dohromady i několik jmen! Společně jsme oslavili závěrečnou workshipovou eucharistii, poobědvali tradiční guláš a pak už to přišlo… Baci e abbracci… řekli by Italové. Prostě hromadná objetí, loučení a slzy.
Konec Workshipu ale není vypjatý jen emotivně. Je třeba všechno uklidit, vrátit na místo a sbalit. A to netrvá jen pár minut. A když je všechno - včetně týmu - konečně narváno v autech a převezeno na velitelství do Plas, začíná vybalování a uklízení nanovo. A pak se zaslouženě slaví! Jenže letos to nebylo jen radostné juchání nad úspěšně zvládnutým Workshipem, ale sobotní večer byl poznamenaný především loučením s Karlem, který v září odjíždí na misii do Zimbabwe, a s Christianem, jehož pastorační rok u nás utekl jak voda… Řím čeká. Takže pizza nám jen stěží klouzala do krku… Baci e abbracci. A spousta slz. A Karel odjel.
V neděli dopoledne jsme s Corneliem a našimi mladými oslavili farní eucharistii v Plasích: „Ke komu bychom šli, Pane? Ty máš slova věčného života!“ Lépe to Hospodin Christianovi naplánovat ani nemohl. Jenže i přes tato slova povzbuzení nebylo ani pro Christiana ani pro naše farníky lehké říct poslední ahoj. Baci e abbracci potřetí. A slzy houstly.
Odpolední cesta na pražské letiště s mohutným doprovodem byla už jen směsí radosti, únavy, melancholie, spontánně vybavovaných vzpomínek… Loučení před odchodem k letištní kontrole bylo nekonečné. Lidi kolem nás se s napětím dívali, jak Christiana znovu a znovu objímáme, a čekali, jak to dopadne. V jednu chvíli to vypadalo, že začnou křičet: „Ne, nenechte ho odjet. Řekněte, že ho máte rádi!“ Jak v hollywoodském filmu. Ale happyend byl jiný… Máme Christiana rádi, a tak jsme ho odjet nechali. Baci e abbracci… A hráz slz se protrhla.
Co si o nás ten Cornelius pomyslí? Určitě je ze světa zvyklý na ledacos, ale tolik emocí v pár dnech ještě asi nezažil. Ani pondělní setkání se zástupci oblátské rodiny v Plasích nebylo chladné. Plánovali jsme spolu nový pastorační rok, a to je pořádný život. Uleželý guláš byl v pondělí večer ještě lepší než v sobotu. A potom to přišlo: Cornelius děkoval, řekl nám pár povzbudivých slov na další společnou cestu a… baci e abbracci! Co si o nás jen pomyslí?! Vlastimil, omi