Jdi zpět

Günther a Petr ve vězení!

Vězení, místo, kam se většina lidí opravdu dostat nechce. Přesto se občas najdou nějací blázni, kteří zatouží dostat se do prostředí trestanců, jako například vězeňští kaplani nebo dobrovolníci. Asi to souvisí s životem podle evangelia, které je možné uskutečňovat paradoxně právě mezi trestanci, protože „...byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Má osobní zkušenost s vězením je ještě spojená s mým časem v Itálii, kde jsem vězení občas navštívil. Na rozdíl od některých mých spolubratří jsem se v něm cítil až podivně dobře… Teď po nějaké době v Česku se tato možnost pro nás obláty objevuje, a tak jsem i na základě této zkušenosti po ni chňapl společně se svým spolubratrem Günthrem. Když už jsme si oba dali předsevzetí, že teda toho našeho Pána v tom vězení občas navštívíme, tak jsme se rozhodli tomu předsevzetí položit i nějaký teoretický základ a zúčastnili jsme se kurzu, který do vězeňské pastorace uvádí. V Praze jsme strávili celý den a jsem si jistý, že to stálo za to. Účastníků bylo málo, ale zato kvalifikovaných přednášejících dostatek. Dokonce nás provázel i zakladatel duchovenské vězeňské služby v ČR, Bohdan Pivoňka. Přednášky byly jak teologické, tak psychologické a pokryly opravdu široké spektrum toho, co to znamená být ve vězení. Někdy jsem měl pocit, že se nás přednášející snaží od této služby spíše odradit. Asi to bude tím, že je to opravdu specifické prostředí, a nikdo nezastírá, že to pro člověka neznalého může být i docela nebezpečné, ale to bývá i evangelium, když ho vezmeme vážně, takže se už osobně těším na první návštěvy! Petr, omi

Moje první pastorační zkušenost v Pákistánu byla právě z vězení: na Velikonoční neděli během mých jazykových studií v Lahore mě poprosily dvě řeholní sestry, abych tam sloužil dvě mše svaté, jednu pro Pákistánce a další pro cizince, protože o svátcích nemohly sehnat kněze. Byl to ohromný zážitek, zvlášť bohoslužba pro cizince, většinou Afričany překypující velikonoční radostí, ale i zážitek ohromující, když jsme navštívili cely smrti, kde vyhublé postavy čekaly už měsíce na popravu... Byl jsem tehdy velmi vděčný za to, že jsme směl navštívit tyto chudé a opuštěné lidi, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se v této službě angažoval víc... Až před rokem nás navštívil vězeňský kaplan, aby naši komunitu nadchnul pro tuto práci. Po několika návštěvách ve vězeních ve Vinařicích a na Pankráci byl čas udělat další krok a jsem rád, že jsme spolu s Petrem do toho šli. Günther, omi