Jdi zpět

Juchůůů! Jsem staroknězem!

Říká se, že být novoknězem je zvláštní milost. Jelikož je to tuto neděli (10. června) už rok od mého kněžského svěcení, stává se ze mě "starokněz" a tímto asi i odchází ona zvláštní milost spojená s novokněžstvím. Snad ji teď nahradí milost všední. Když teď zpětně přemýšlím nad mou cestou ke kněžství, tak mě napadají dvě věci - údiv a vděčnost. Údiv nad tím, koho si to Hospodin vybral, a údiv nad tím, že jsem mu v tom věřil. Kdyby mě tehdy Bůh na férovku požádal, abych se stal knězem, přednesl bych mu dlouhý seznam mých nekvalit a pochybností. Jenže se mě na férovku nezeptal, ale šel se mnou krok za krokem, ukázal mi skrze bratry hloubku vlastního lidství, sílu odpuštění a horlivost v hlásání. A tomu se těžko odolává. Druhá věc je vděčnost - vděčnost za to, že do toho Hospodin se mnou šel, že se mě nebál a že nedopustil, abych se já bál jeho. Vděčnost za lidské životy, které se neuvěřitelně promíchaly s tím mým, a za všechny krize i pochybnosti, bez kterých bych už dávno nebyl oblátem.
Během tohoto roku jsem se musel najít v nové roli, v novém poli zodpovědnosti, v intenzivnější misii. Musím říct, že i přes některé výzvy, které s sebou přináší komunitní život, byla právě komunita důležitým místem, ve kterém jsem tento první rok kněžství prožíval. Bratři měli pro mě vždy nějakou tu duchovní či pastorační radu a hlavně vlastní zkušenost. A v čem se mi Hospodin dává poznávat v kněžské službě nejvíc? Ve svátosti smíření, která byla pro mě prvním místem osobního setkání s Ježíšem, a já mám teď tu možnost asistovat u takových setkání v životech mnoha lidí, kteří k této svátosti přistupují. Pořád nad tím žasnu. A tak se prosím modlete za mě i za Karla, pokud tak ještě neděláte, abychom byli stále více průchodní pro Hospodinovu všední milost, a to k našemu i vašemu užitku. Petr, omi