Karel, OMI a Zimbabwe: oáza a poušť

Misionáři Obláti v Zimbabwe mají na starosti tři farnosti ve městě Bulawayo a také jednu venkovskou misii, St. Luke’s, přibližně v jedné třetině cesty z Bulawaya k Viktoriiným vodopádům. Právě na zkušenost afrického venkova jsem se nejvíc těšil – a byla to opravdu síla, když jsem tam nedávno směl strávit přes dva týdny.
St. Luke’s Mission byla založena jako nemocnice německou laickou misionářkou Dr. Jahannou Davis-Ziegler v roce 1950. Od té doby se značně rozrostla nejen nemocnice a farnost, ale celá misie jako celek. Stala se z ní oáza naděje a pomoci pro velmi široké okolí. Přesto dál zůstává venkovskou misií, kde po prašné ulici jezdí víc ručně tlačených vozíků a oslích povozů než aut. Mezi nimi se procházejí krávy, kozy a osli. U silnice před nemocnicí pak „táboří“ těhotné ženy, které se sem dostavily k porodu s předstihem a na které už nezbylo místo v porodní „čekárně“... Je-li misie St. Luke’s oázou, pak se musí okolo nacházet poušť. Žádná elektřina, pro vodu k vrtům se chodí často i kilometry s plastovým vědrem na hlavě, bydlí se v klasických chýších. Děti stráví půl dne cestou pěšky do školy a ze školy, vyráží ještě za tmy, a aby se zahřály, raději běží. Většinou mají hlad, protože ve škole někdy něco dostanou, někdy ne. A to mají vlastně štěstí, protože můžou jít do školy – někdo jim zaplatil školné, uniformu, sešity.
I do této pouště za oázou vyráží obláti, aby tam po dlouhé cestě terénním autem přinesli naději evangelia. Místům, kde se malé místní církve v sobotu nebo v neděli takto sejdou, se říká „outstations“. Měl jsem možnost navštívit dvě z nich. Chrámem je tu chýše s více či méně děravou slaměnou střechou a někdy s hliněnými sedátky a oltářem, jindy jen s jakž takž pohromadě držícím dřevěným obětním stolem. Sejde se pár žen a dětí, muži přijdou zřídkakdy, ale záleží na jednotlivých outstations. Všechnu bídu, špínu a trable zaplaší hned první tóny vstupního zpěvu. A v té radosti se samozřejmě nedá jen tak stát. Vše je v ladném pohybu: ruce, ramena, boky, nohy. Tancem Pána chválí i seschlá těla upracovaných vdov. Jsou však i „klidné“ písně, jako třeba Nkosi sihawukele, Pane, smiluj se, tedy prosba o odpuštění a o srdce schopné přivítat Pána v jeho Slově a v Chlebě života. Hlad duchovní tu občas doprovází i hlad tělesný. Nejhorší situace byla v roce 2008, umíralo se tu hlady. Situace se potom sice zlepšila, ale nyní se všichni shodují, že se tam Zimbabwe zas pomalu vrací... Ať nás to všechny učí vděčnosti a štědrosti. Karel omi