Kříže a objímání

Udělat z lidí lidi rozumné, pak křesťany a nakonec svaté. To byla nosná myšlenka na vůbec prvních společných exerciciích oblátů, oblátských asociovaných, jejich manželů a manželek, zájemců o asociaci a obecně celé oblátské rodiny. V Rožmitále pod Třemšínem jsme strávili jen o něco více než tři dny, kterých se účastnilo přesně 20 členů české oblátské rodiny, přesněji 21 členů světové oblátské rodiny, protože hlavním hostem a exercitátorem byl Bonga Thami, oblát z Jihoafrické republiky, který momentálně žije v naší mateřské komunitě v Aix-en-Provence ve Francii. Tři plné dny jsme se konfrontovali s tím, co Bonga nazval „srdcem oblátského charismatu“, a sice povoláním k lidství, k přátelství s Kristem a ke svatosti. A nevycucal si to z prstu. Náš zakladatel sv. Evžen de Mazenod šel přesně touhle cestou. Musel se vyrovnat s vlastním lidstvím, zraněními druhých, vlastní vnitřní chudobou a svým charakterem. Jeho křížů nebylo málo. Jeden den jsme strávili právě tím, že jsem se dívali na své kříže, na své slabosti a v modlitbě prosili o to, abychom je jako Kristus dokázali obejmout. Musím říct, že tohle pro mě byla největší výzva těchto exercicií, protože jsem těch svých křížů vlastně objevil mnohem víc, než jsem si myslel, že jich doopravdy je. A obejmout je všechny, to chce hodně odvahy. Sv. Evžen ale právě díky svým křížům objevil Krista, však se s ním setkal jako s Ukřižovaným. A právě tohle setkání s Ukřižovaným mu umožnilo stát se svatým. Proto jak několikrát zdůraznil Bonga, „oblát a asociovaný nehlásá jiného Krista než Ukřižovaného, protože zkušenost setkání s Kristem ve vlastních křížích je obsahem toho, co hlásá“. Petr, omi

Duchovní cvičení se hluboce dotklo mého srdce. Přijel jsem na něj s ním, že se chci intenzivně potkat s Ježíšem. I přes to, že jsem se nedokázal úplně odevzdat se tichu, prožil jsem několik dní v Boží blízkosti. V úvodu cvičení jsme měli vyjít na poušť, kde člověk vyhladoví a začíná mu záležet jen podstatných věcech. Je místem zkoušek, pokušení a zároveň místem, kde je možné vést s Bohem dialog. Věděl jsem, že s touhle částí nebudu mít problém, do samoty utíkám moc rád. O to větší byla a stále je pro mne výzva vracet se z „pouště“ zpět do běžného všedního života, který společně s radostnými chvílemi nutně přináší i námahu, spěch, neporozumění, odmítnutí, nepohodlí… Byl jsem moc rád, že Bonga zahrnul do dalších impulzů právě i toto téma, tedy životní chvíle, kdy přichází potíže, kdy se člověk cítí být opuštěný, zrazený, vyčerpaný. Uvedl to v souvislostech života sv. Evžena de Mazenod, kterého právě tyto zkušenosti přivedly až pod ukřižovaného Krista, kde zakusil nezměrnou Boží lásku k nám. O této lásce jsem byl během cvičení velmi jemně ujištěný při rozjímání příběhu o celníku Zacheovi, který leze na strom, aby spatřil Ježíše. Nějak mi najednou přišlo, že dnes na ten strom šplhá sám Ježíš, aby mě (marnotratného syna) už spatřil přicházet! Jiří K.