Na Úletu se těžkne...

Letošní Úlet byl zase jedním z těch, po kterých člověk „ztěžkne“. Já osobně jsem ztěžkl tím, co jsem všechno u účastníků a týmu viděl a co všechno jsem od nich slyšel. Klíčovým momentem Úletu je nejen sdílení v gangách (skupinkách), ale také tzv. poslední slovo (možnost osobního shrnutí daného dne), při kterém jsem tento rok úplně žasnul. Poslední slovo byl moment, který byl v některých letech některými účastníky úspěšně bojkotován. Tento rok byl v tomhle hodně jiný, protože to, že se někdo nepodělil o svoje dojmy s ostatními, se stalo jen výjimečně. Pro mě to bylo jasné znamení růstu a měl jsem z toho velkou radost. Tento ročník byl úžasný i složením týmu a odvahou jeho členů. V podstatě jsme tam byli jako oblátská rodina, ať už bližší nebo vzdálenější. Možná i proto se povedlo něco, z čeho budeme všichni ještě nějakou dobu žít – každý z nás sdílel poslední den před ostatními část svého osobního života, zkušenost růstu, svědectví… pojmenovat to lze různě, ale byla to teda síla! A bylo s kým se dělit. Účastníků přijelo 25, mezi nimi sourozenci, lidé z jiné diecéze a hlavně neuvěřitelně vyrovnaný poměr holek a kluků, což se zatím asi ještě nikdy nestalo. Z Úletu se vždycky těžko odjíždí, letos dokonce i hekticky, protože se téměř hromadně spěchalo na svatbu. Každopádně teď cítím absťák po společenství dalších 34 lidí, kteří mně a nám všem zase dost podstatně vstoupili na týden do života a zůstanou v něm celý rok. Petr, OMI