Jdi zpět

Rok prenoviciátu za námi!

Na svátek archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela 29. září 2014 vstoupili v německém Hünfeldu do prenoviciátu misionářů oblátů tři čeští kandidáti zasvěceného života Jaromír, Oto a Pavel a s nimi také jeden německý zájemce Michael. Uplynul tedy přesně rok od chvíle, kdy se naši kluci plně ponořili do zkušenosti života v řeholní komunitě. Jaký ten rok byl? Co proměnil, co přinesl a co vzal? Odpovědi našich čtyř spolubratří naleznete právě zde.

Co vás, kluci, během tohoto roku na vaší cestě nejvíce překvapilo?
Jaromír: Šlo většinou o překvapení všedního dne. Bylo jistě pár situací, kdy jsem prostě jen zíral. Třeba hned na začátku - když jsem viděl i ty nejstarší obláty, jak se radují nad vstřeleným gólem ve finálovém zápase mistrovství světa s Argentinou. Jinak mě velice pozitivně překvapila německá otevřenost vůči nám cizincům.

Michael: Překvapuje mě, kolik jsem se toho o sobě dozvěděl a kolik nového se naučil.

Oto: Nemůžu si vybavit žádnou konkrétní situaci, ale asi nejvíc mě překvapil sám fakt, že mě ještě na cestě s Hospodinem dokáže něco překvapit; že je to stále se obnovující dobrodružství. Žijeme v domě, kde je průměrný věk spolubratří asi tak 70, a překvapilo mě, že lidské zrání není ani ve stáří u konce, že je stále kam růst. To může být na jednu stranu skličující, na stranu druhou je v tom i velká svoboda, příležitost neustále se rozvíjet a nebýt v pokušení nudit se. Je to jako, když jsem se jako malej koukal na pohádku a nechtěl jsem, aby skončila, nebo když jsem dělal něco, co mě baví, a mohl se neustále zlepšovat.

Pavel: Nejvíc mě překvapilo, že ty největší strachy ohledně studia byly opět zbytečné. Udělal jsem před každou zkouškou, co jsem mohl, a často jsem mohl udělat i mnohem víc a podle mě jsem vždy odcházel ke zkoušce nepřipraven. Bůh to ale vždy doplnil, a tak ještě dnes žasnu, jak se o mě Bůh stará. Navíc to, jaké pochopení měli učitelé u zkoušky, bylo také příjemným překvapením.

Co nejhodnotnějšího si pro sebe z toho roku odnášíte?
Jaromír: Ten rok toho přinesl opravdu hodně - a jedná se o velice různorodé věci. Na rovině schopností je pro mě asi nejhodnotnější ta němčina, protože to je opravdu skvělé. Najednou se domluvím s o 70 miliony lidí víc... Ale to není zdaleka to nejdůležitější... Jako prenovicové jsme získali nový domov, novou rodinu, novou identitu a prostor a podmínky pro mnohem intenzivnější rozvíjení vztahu s Bohem a poznávání sebe sama. A to už je něco.

Michael: Našel jsem skvělé společenství, se kterým mohu následovat Ježíše.

Oto: Těch věcí je až moc. Tři pro mě (v tomhle období) nejdůležitější: zničení některých falešných představ o Bohu a o sobě; intenzivnější a snad i kvalitnější prožívání přátelství a konfliktů v komunitě; poznání nových lidí, nových světů, nového prostředí a kultury.

Pavel: Tím, že to byl první rok v cizině, tak asi přijetí, kterého se nám od zkušenějších spolubratrů z komunity dostalo. Nejen jejich zájem o nás a trpělivost s námi, ale i otevřenost, s níž vyprávěli o svém životě a bojích, kterými museli projít. No a přes to všechno si udrželi nejen skvělý smysl pro humor, ale i radost ze života.

Jak se vypořádáváte s životem v mezinárodní komunitě?
Jaromír: Velice dobře - snad jen kromě nějakých "kulturních odlišností" (v Německu jsou například nepřípustné krátké kalhoty v kapli, ponožky v sandálech nebo tzv. Rejoicky). Nicméně ty rozdíly mezi Českem a Německem jsou opravdu minimální.

Michael: Na začátku byla jazyková bariéra těžká, ale nikdy to nebyl problém. Poznal jsem ale, že nezáleží na jazyku, ale na srdci, a proto je pro mě život v mezinárodní komunitě velikým obohacením.

Oto: Myslím, že to jde dobře. Člověk poznává "ty jiné" a nechává se jimi poznávat. Dokonce ve vás občas "ti jiní" objeví něco, co už máte z domova, a ani o tom nevíte, a tak skrze ně poznáváte vlastně sebe. Snad je to obohacující pro obě strany.

Pavel: Nejdříve jsem si musel zvyknout, že se u jídla čeká na toho posledního, kterým jsem byl já, a tak jsem musel zrychlit, protože se po jídle i společně modlíme. Jinak mám z té naší mezinárodnosti velikou radost. Zvláště rád vzpomínám na spolupráci s Gualbertem z Paraguaye, který mě naučil rozumně nakládat se silami a také to, že občas je i jihoamerická siesta vhodná. Jinak je nám německá kultura v mnohém blízká, a tak si myslím, že jsem do ní zapadl bez větších problémů.

Byl i nějaký těžší okamžik nebo období, kterým jste museli projít?
Jaromír: Byl a ne jeden. Výzvou je každý všední den. Nakonec je snazší být řeholníkem, když se "něco děje", než v době, kdy za sebou nevidíte žádné výsledky. Důležité je vrátit se vždycky k jádru našeho života a k těm hlavním důvodům, proč se stáváme řeholníky.

Michael: Nebylo lehké si na začátku na všechno zvyknout, protože toho bylo hodně. Poté, co jsem si navykl už jen třeba na denní režim, to bylo snazší. To nejhorší byl ale odchod dvou spolubratří z naší kongregace.

Oto: Ne. Teda občas to na člověka přijde, ale abych to nazýval obdobím nebo si dokonce vzpomněl na nějakou nepřekonatelnou situaci, to ne. Zmínil bych ale zkoušku z řečtiny, kam jsem šel jako ovce na porážku (ale porážkou to nekončilo), ale to není nic, co bych z dřívějška neznal. Zatím je prostě klid.

Pavel: Těžké je přijmout představy, které každý, třeba už jen z nás čtyř, o komunitním životě má. V některých bodech jsou ty představy dost odlišné, ale myslím si, že v této oblasti musí každý z nás ještě růst. No a potom „milovat, a nevlastnit“ je mé heslo na celý život, protože obláti by měli být lidem vždy blízko.

Na co nejraději vzpomínáte a na co se teď těšíte?
Jaromír: Nejhezčí chvíle v komunitě jsou vždy pár dní po návratu z dovolené. Ne, to si dělám legraci. Máme za sebou už několik věcí, které jsme společně prožili a na které jsme hrdí (Dny pro biřmovance, tábor pro děti, Workship...), ale ty nejvtipnější věci vznikají v rámci všedních dní (pro ty, kteří jsou trochu zasvěcení, stačí jen říct: toll, ein Mond, Antenne Hessen, Oto mit einem o, böse Mensch, Dresscode... a mnoho dalších). Teď ale není moc čas na něco vzpomínat, pořád jdeme dál a přicházejí nové věci. Teď se třeba těšíme na praktika, která nás čekají tento semestr.

Michael: Vzpomínám rád na letošní léto, během něhož jsme toho jako prenovicové mnoho zažili. Zvláště mi zůstane v mysli návštěva Krakova anebo Workship. To byl nezapomenutelně krásný čas. Těším se už teď na příští Workship.

Oto: Rád vzpomínám na "nezapomenutelné momenty". Připadá mi, že kdybych je vyprávěl, považovali byste je za banální, protože snad vždycky šlo o setkání s obyčejnými lidmi, třeba u piva. Ale přece jenom jedna neobyčejná událost byla návštěva kostela sv. Jana Pavla II. v Krakově, který celý mozaikami vyzdobil můj oblíbený umělec Marco I. Rupnik. Vidět takovou krásu v prostoru se mi často nestává. Jinak občas říkáme, že kdo se nudí, měl by vstoupit do kláštera, protože je tam opravdu sranda (opravdu!). Na to rád vzpomínám a na to se i těším.  Těším se na další etapu prenoviciátu a na noviciát. Těším se na další dobrodružství, na to, kam mě a nás společně Hospodin povede. Těším se na společné chvíle v komunitě, těším se na život u oblátů.

Pavel: Říká se, že začátky jsou těžké, ale já na začátek v komunitě moc rád vzpomínám. To objevování a poznávání, které ještě ani dneska nekončí. Z připravovaných věcí by to byl letošní mezinárodní Workship, který se moc povedl. Z neplánovaných každodenních setkání by to byla návštěva rodiny Klee, což je rodina našeho německého spolubratra Michaela. Od tohoto setkání mám pocit, že jsem získal ještě jednu maminku. Těším se na noviciát, který zanedlouho začne, protože by to měl být pro řeholníka ten nejintenzivnější rok celé formace. Věřím, že nejvíce poznám sám sebe a charisma, které náš zakladatel měl, a potom také to, jak to do sebe zapadá, nebo také místa, kde to tak snadné není. Těším se ale i na ta každodenní neplánovaná setkávání s lidmi, protože je to veliké obohacení. Navíc do našeho misijního kláštera jezdí opravdu lidé z celého světa.