Už druhá Vánoční tramvaj aneb chudoba a chudoba

Oblátský předvánoční víkend pokračoval i v pondělí. Už podruhé jsme se totiž s malou skupinkou mladých vydali večer do plzeňských ulic, parků a na nádraží a obdarovávali lidi bez domova malými vánočními dárky, kelímkem horkého kafe, ale hlavně zájmem, přáním požehnaných Vánoc a nějakou tou koledou zazpívanou právě jen a jen pro ně… A když už se zpívá, tak pořádně: koledy tedy stejně jako loni zněly i při přemisťování v tramvaji a trolejbusu. Den plný setkání začal ale už v poledne eucharistií slavenou už tradičně o. Martinem, OMI právě pro lidi bez domova v kostele „U Ježíška“.

„Vánoce znamenají příchod Boha i do toho tvého hnoje, který vidíš ve svém životě.“ To jsou slova o. Martina, OMI při pondělní mši pro lidi, kteří žijí na ulici. V tu chvíli jsem si říkal, že to jsou drsná slova, ale pak jsem si uvědomil, že Vánoce jsou právě o tomhle. Ne o sladkém Ježíškovi v plenčičkách, ale o hnoji. Ten můj chlívek je Jeho královským palácem, do kterého se chce narodit. Myslím, že to ti lidé při eucharistii možná i podvědomě vnímali, a proto jich přišlo tolik, že nám nestačilo ani jídlo, ani vánoční balíčky, o kterých jsme si mysleli, že jich bude příliš mnoho. To nás hrozně mrzelo, ale nesetkali jsme se s žádnou negativní reakcí, spíše naopak se slovy vděčnosti. To jsou opravdu chvíle, kdy si uvědomím, že jsem evangelizován chudými.
S chudobou jsme se pak setkali i večer v rámci tzv. Vánoční tramvaje. Zapojilo se pár členů společenství Od srdce k srdci a také někteří z OMIGangu. Chodili jsme po Plzni a za doprovodu Esterčiných houslí jsme zpívali koledy, jeli jsme trolejbusem a zpívali koledy, jeli jsme tramvají a zpívali koledy. Prostě jsme stále zpívali koledy. Do toho jsme rozdávali další (narychlo vytvořené) vánoční balíčky lidem žijícím na ulici, kteří nebyli na mši u Ježíška, ale také jsme potkali již známé tváře, které si s námi rády zazpívaly. Jízda tramvají byla sama o sobě zážitkem. Nebudu zastírat, že jsme působili fakt profesionálně, když na jedné zastávce nastoupil kluk s kytarou a, jakoby nic, se k nám přidal. Byla to čirá náhoda, a tak nevěřícně koukali nejen lidé v tramvaji, ale i my sami. Tramvaj byla pro mě jiným druhem setkání s chudobou, setkáním s našimi depresemi, starostmi a smutkem, které se nám snad i nějak podařilo proměnit, pokud to můžeme posoudit podle úsměvů na tvářích pasažérů. Snad to všechno nakonec dobře dopadlo i díky požehnání, které jsme předtím improvizovaně dostali od otce biskupa Tomáše, který vtrhl do dveří zrovna ve chvíli, kdy jsme vyráželi do akce. Petr, OMI

Asi dlouho budu mít před očima podivně zvrácený kontrast různých skupin lidí, který jsem včera pozorovala při našem setkání s lidmi bez domova a zpívání koled v tramvaji a na ulicích. Lidé oblečení v drahých bundách, načesaní, navonění, vážné tváře, sklopené hlavy, sluchátka v uších, apatie… a vedle nich skupinky ošuntělých, rozcuchaných lidí s přímým pohledem, upřímnýma očima, s úsměvem od ucha k uchu, jedním díkem za druhým, tleskajících, dojatých, se slzami v očích ze zvuku houslí, lidí, kteří mě objali upřímněji než kdejaký můj známý. Zase jsem o trošku víc pochopila, proč Pán Ježíš chodil tak rád za chudými a nemocnými. Zuzka L.