Jdi zpět

Všechno jinak...

S novým školním a pastoračním rokem najíždíme i na novou sérii setkání nás mladých asociovaných. To první se konalo minulý víkend 21. – 23. září (nejen) v Plasích. A zase bylo všechno úplně jinak.
Jinak, než jsme si to před samotným víkendem naplánovali. O našich setkání máme vždy určitou představu, jenže většinou se pak něco semele, a tak náplň, celkový průběh nebo výsledek víkendu bývají mnohdy jiné než naše původní plány. I tentokrát jsme museli některé body programu překopat kvůli pátečním komplikacím na cestě do Plas… brněnská skupinka byla nabourána nepozornou řidičkou: auto zdemolováno, lidi ale v pořádku… Ale aspoň nás to učí dávat větší prostor působení Ducha svatého a přijímat to, že naše životy nestojí jen na nás.
Jinačí to tentokrát bylo i v tom, kdo se víkendu zúčastnil. Šlo totiž o historicky první společné setkání skupinky mladých asociovaných s nově se tvořící skupinkou zájemců o vstup do formace asociovaných. A tak to vypadá, že po několika letech společného lidského a duchovního růstu, teď porosteme i co do počtu, z čehož se samozřejmě radujeme. A věříme, že Evžen spolu s námi. Vždyť i jeho sdružení mládeže mělo na začátku jen sedm členů – stejně jako je teď nás. To se sice během prvních let rozrostlo ne o pár, ale rovnou o desítky nových mladých, ale kdo ví, třeba k takovým číslům jednou taky dospějeme…
A do třetice jiné to bylo formou setkání, jelikož bylo výjezdní. V sobotu jsme se vydali na jednodenní mini pouť na Svatou Horu a do památníku Vojna. Na cestu jsme každý z nás vyrazili s myšlenkou toho, za co chceme z uplynulých měsíců děkovat, co právě prožíváme a chceme to Bohu plně odevzdat a za co z toho, co nás čeká, chceme zvláštním způsobem prosit. Společné putování pak bylo příležitostí k rozhovorům, sdílení a plánování.
Po návratu zpět do Plas se zbytek setkání nesl v duchu hledání způsobů, jak prohlubovat charisma našeho společenství i naší osobní víry a jak se víc a intenzivněji propojit v době mezi jednotlivými setkáními. Snad tak naši preasociovaní mohli alespoň vidět, že i my, kteří za týden budeme v Hünfeldu už podruhé obnovovat asociační slib, nejsme ještě ve všem úplně zběhlí, že na sobě stále potřebujeme pracovat, formovat se a růst, že první asociací nic nekončí, že je to sice běh na dlouhou trať, dost možná i delší i než maraton, ale že i přesto stojí za to vyběhnout. Kačka