Jdi zpět

Workship: čas příhodný, čas spásy

Nebyl to jen další, už čtvrtý, ročník Workshipu, byl to čas příhodný, čas milosti, čas spásy. Když se během nedělního odpoledne (21. srpna) a pondělního rána sjíždělo do Manětína z různých koutů Česka, ale i ze Slovenska a Německa 62 účastníků letošní dobrovolnické brigády Workship, kterou každoročně pořádá společenství oblátské mládeže OMIGang spolu s plaskou komunitou misionářů oblátů, bylo všem jasné, že letos to bude nářez, že to letos bude událost! Hned od samého počátku se vytvářelo silné a hluboké mezinárodní společenství, kde se úplně přirozeně a se spontánností vlastní mladým lidem hroutily všechny bariéry a hranice, které se obvykle mezi odlišné národy, kultury, věkové skupiny, různá sociální postavení, životní zkušenosti i cesty víry staví. Tam už opravdu nebyl ani Žid ani Řek, ani otrok ani člověk svobodný, ani obřezaný nebo neobřezaný… ale všichni byli jedno v Kristu Ježíši.
Byla to událost Ducha, Letnice: mluvilo se anglicky, německy, česky, ale také neznámými jazyky: to když Češi dostali dar promlouvat v něčem, co vzdáleně připomínalo němčinu, a Němci se zase s velkým zájmem a nadšením pouštěli do studování a užívání českých slovíček. Mezinárodnost byla asi vůbec největší hodnotou a darem letošního Workshipu. Pomáhat potřebným přijela do regionu severního Plzeňska skupina osmi studentů z oblátského gymnázia v Burlo (Severní Porýní - Vestfálsko) se svým profesorem němčiny, už podruhé také noviciátní komunita z Hünfeldu se svými formátory a také Noel: Malajsijec toho času studující v Berlíně. Spolu s českými a slovenskými brigádníky z osmi diecézí a zhruba osmnáctičlenným týmem svědčili celý týden o jednotě a radosti, kterou nezištná pomoc, ale především společenství a otevřenost dávají.
Na prázdniny se vstávalo poměrně brzy: nepovinná eucharistie začínala v 7:20, úprkem se pak účastníci přesouvali na rozcvičku, jeden z nejoblíbenějších bodů programu. Ukazovací písničky nejen každého probouzely z hlubokého spánku, ale hlavně nám hned po ránu připomínaly, že se nemáme brát tak vážně. Během snídaně se pak každý kromě ranního impulsu na cestu dověděl, který job a jací spolubrigádníci na něj v ten den čekají. A vyrazilo se…
V rodinách, u osamělých lidí, starších nebo nemohoucích se pracovalo celý den až do 16:00 hod. Někdy šlo o velmi tvrdou práci. Nejeden z účastníků držel v ruce sekyru nebo třeba kosu úplně poprvé. Do práce se ale všichni pouštěli s vervou. Pot z nás stékal nejen kvůli horkému počasí. Přesto bylo ale hned záhy jasné, že důležitější než odvedená práce je setkání. Popovídání u oběda, u kafe byla často tím nejdůležitějším, co lidé opravdu potřebovali a na co netrpělivě čekali.
Po návratu na základnu začal boj o sprchy, a tudíž o očistu. Po večeři se celí vymydlení účastnili brigádníci spolu s obyvateli Manětína a domorodci z bližšího i vzdálenějšího okolí kulturního programu určeného i široké veřejnosti. Letos se kromě už tradičních „pecek“ (Letní kino Hrákula, Divadlo Víti Marčíka, odpoledne pro rodiny s dětmi) představila i brněnská chválová skupina Jakubčata. Novinkou byla vlastně i eucharistie slavená spolu s novým plzeňským otcem biskupem Tomášem. Eucharistie byla vůbec vyvrcholením celého Workshipu. Hospodin se nás mocně dotýkal nejen ve středu při „biskupské mši“, ale i při eucharistii slavené uprostřed louky během výletu do vystěhované vesnice Umíř (o. Jens, OMI) a také během závěrečné mše na rozloučenou (o. Norbert, OMI).
Odjezd a loučení byly proplakané… Zůstalo za námi snad trochu dobře vykonané práce, snad i nějaké silné zážitky a vzpomínky si každý s sebou domů odvezl, možná jsme zakusili i sílu a radost společenství… ale především se nás dotkl Hospodin. Byl to čas příhodný, čas milosti, čas spásy. Vlastimil, omi