Na naší nepřetržité a tvůrčí věrnosti evangeliu, a tedy našemu charismatu, které je specifickým oblátským úhlem pohledu na evangelium, závisí ještě i dnes životaschopnost a pravdivost svědectví našeho společenství.
Konkrétním vtělením a vyjádřením zakladatelova charismatu jsou naše Konstituce a pravidla (oblátská „řehole“). Již od 17. února 1826, kdy papež Lev XII. schválil první oblátské Konstituce a tím i celé nové řeholní společenství, je tento text naším „rodinným evangeliem“, vyjádřením toho, kým má oblát v Božích očích být, průvodcem podoby řeholního života každého obláta i každé oblátské komunity. Charisma zůstává stále totéž, ale způsoby jeho vtělení do konkrétních časových a místních podmínek se mění.
Když Druhý vatikánský koncil započal obnovu řeholního života, začali se i obláti znovu ptát po své identitě: Kým dnes jsme? A kým máme pro dnešního člověka a svět být? Jaké je dnes naše místo uvnitř Církve? V roce 1976 se pak v Římě konal oblátský kongres, který stanovil devět klíčových aspektů vyjadřujících charisma sv. Evžena de Mazenod.

1) KRISTUS SPASITEL

„Nezbývá mi než křičet o milosrdenství svého Boha. Ano, po všechny dny svého života budu v každé chvíli vykřikovat o Božím milosrdenství.“
(sv. Evžen de Mazenod)

Impulzem k Evženovu rozhodnutí darovat celý svůj život službě Bohu a Církvi, stejně jako k založení řeholní rodiny misionářů oblátů bylo jeho setkání s Kristem Spasitelem. Na Velký pátek r. 1807 se ho při pohledu na kříž hluboce dotýká osobní Boží láska a Evžen se v ukřižovaném Kristu setkává se svým milosrdným Spasitelem. Od chvíle této zkušenosti Ježíšovy lásky se už nikdy nebude cítit Bohem opuštěn, ani v okamžicích pochybností ani v pronásledováních. Na lásku odpovídá láskou a v tomto vztahu nalézá také své povolání: přivádět ostatní k téže zkušenosti Ježíšovy lásky a spásy.

Ukřižovaný Ježíš tedy stojí i ve středu celé naší kongregace, která je svou podstatou kristocentrická. Obláti mají být podle svého zakladatele spolupracovníky Krista Spasitele.

2) EVANGELIZACE

„Evangelizare pauperibus misit me - pauperes evangelizantur.“
(motto misionářů oblátů)

Evženův vztah k Ježíši ho přivádí k tomu, aby svého přítele napodoboval, aby se stal jeho spolupracovníkem a aby hlásal jeho spásu všem. Ze setkání s Kristem se automaticky rodí touha evangelizovat, hlásat.

Hlásání osvobozující moci evangelia je prvořadým úkolem naší kongregace i dnes. Obláti mají, jak říkají naše Konstituce, využívat všech prostředků, jen aby v lidech, ke kterým jsou posláni, vzbudili nebo znovu probudili víru a pomohli jim objevovat „kdo je Kristus“. Způsoby svědectví a služby jsou různé, ale prioritou je hlásání Božího slova, které dochází své plnosti ve slavení svátostí a ve službě bližním.

3) OPUŠTĚNÍ

„Vy jste Božími syny, bratry Ježíše Krista, spoludědici jeho věčného Království.“
(Z homilie sv. Evžena k chudým)

Opuštění. To je pro sv. Evžena jedno z nejdůležitějších slov. Sám ho zakouší na vlastní kůži: během Francouzské revoluce přichází o všechno - o majetek, o jistoty, o pohodlí, o rodinu. Zakouší strach, chudobu, nudu, rozpad manželství svých rodičů. Zakouší, co znamená být opuštěný. Na Velký pátek r. 1807 porozumí Ježíšovu stavu opuštěnosti na kříži. Po setkání s Kristem Spasitelem si uvědomuje, jak moc je opuštěná Církev, Ježíšova rodina. Zároveň jasně poznává své povolání: přivádět ty nejopuštěnější k téže zkušenosti, kterou učinil on sám. A nejopuštěnější jsou pro Evžena ti, ke kterým Církev a její obvyklé struktury nedosáhnou, tedy ti, kteří nevědí, že Ježíš je jejich Spasitel.

Hned od svých prvních kázání v kostele sv. Magdalény v Aix (březen r. 1813) se obrací na opuštěné různých tváří. Mezi první patří prostí a chudí dělníci, služky, mládež z ulic, nevzdělaní venkované, vězni, zajatí vojáci… Opuštění pak budou v centru jeho pozornosti po celý život. Opuštěnost se stane i základním kritériem při rozesílání oblátů do misií, při rozhodování o prioritách jeho biskupské služby.

I dnes jsou obláti povoláni k tomu, aby seznamovali nejopuštěnější s Kristem a jeho Královstvím, aby přinášeli radostnou zvěst národům, které ji ještě neobdržely, a tam, kde již Církev zapustila kořeny, se věnovali skupinám, které jsou Církví dosažitelné nejméně.

4) CÍRKEV

„Jak by jen bylo možné oddělit naši lásku ke Kristu od té, kterou máme mít k jeho Církvi? Tyto dvě lásky se vzájemně prostupují: milovat Církev znamená milovat Ježíše Krista a naopak.“
(Z pastýřského listu sv. Evžena, 1860)

Pavel VI. označil Evžena de Mazenod za misionáře vášnivě zamilovaného do Krista a Církve. Evženovo přilnutí k Ježíši bylo zároveň bezpodmínečným přilnutím k jeho Církvi. Nemohl zůstat klidný v situaci, kdy Církev - nádherné Spasitelovo dědictví, které nám získal za cenu své vlastní krve (sv. Evžen) - byla opuštěná a zdevastovaná. Stává se knězem a zakládá rodinu misionářů oblátů proto, aby mohl sloužit Církvi. Církev je pro něj rodinou, která byla stejně jako on sám vykoupena Ježíšovou krví, je pro něj Matkou a Kristovým tělem, je nevěstou a znovuzrozeným lidstvem. Není to organizace, ale rodina vykoupených. 

I dnes uskutečňují obláti své poslání v jednotě s univerzální Církví i církvemi místními.

5) KOMUNITA

„Aby byli skutečnými apoštolskými muži, musí obláti žít v hlubokém společenství mezi sebou navzájem. Jít ve stopách apoštolů znamená žít v takové jednotě, v jaké byli oni kolem Ježíše.“
(sv. Evžen de Mazenod)

Komunita nebyla pro Evžena de Mazenod jen nástrojem k efektivnějšímu hlásání misií a účinnější evangelizaci. Společenství po vzoru Ježíše Krista a jeho prvních apoštolů je pro něj vitálním prostředím, které jednak napomáhá k posvěcování každého z jeho členů, ale zároveň svědectvím společného života už samo o sobě evangelizuje. Vztah mezi obláty byl pro něj natolik důležitý, že mu věnoval i poslední slova, která svým duchovním synům před smrtí odkázal: „Mezi sebou si prokazujte lásku, lásku, lásku a navenek horlivost po spáse duší.“ Své řeholní společenství vždy vnímal, ostatně jakou celou Církev, jako jednotnou rodinu, kde má jeden druhému prokazovat lásku a úctu. Jako starostlivý otec napsal za celý svůj život nespočet dopisů adresovaných svým oblátům a každodenně se s nimi scházel v eucharistii a v modlitbě.

Komunitní aspekt našeho života je pro nás rozhodující i dnes: „Čím více mezi obláty roste jednota ducha a srdce, tím více před lidmi svědčí o tom, že Ježíš žije uprostřed nich a sjednocuje je k tomu, aby je posílal hlásat své království.“ (Z Konstitucí a pravidel) Kongregace se dnes více než jindy otevírá navenek a stává se velkou rodinou zasvěcených osob, laiků, mladých lidí…, kteří různými způsoby sdílejí a žijí charisma sv. Evžena de Mazenod.

6) ŘEHOLNÍ ŽIVOT

„Obláti se musí zcela zříci sama sebe a usilovat jen o Boží slávu, dobro Církve a spásu duší.“
(sv. Evžen de Mazenod)

Myšlenka řeholního života byla v Evženovi od chvíle jeho setkání s Kristem přítomna vždy, ale k jejímu uskutečnění pomalu dozrával. Po svém vysvěcení se vrátil do Aix a dva roky žil společně s jedním trapistickým bratrem. Francouzská revoluce zavřela kláštery a řeholní život byl zničen. Tyto dva roky neustálého hledání rovnováhy mezi životem modlitby a misijní horlivostí byly pro Evžena jakýmsi noviciátem. V r. 1815 už jasně vnímá své povolání založit misijní společenství kněží, které by mělo nahradit zrušené řeholní řády a napravit modlitbou, dobrým příkladem a službou škody páchané špatnými kněžími. Jeho prvním spolubratrem se stává o. Tempier, který ho bude věrně doprovázet po celý život. 25. ledna 1816 zahajují společně s dalšími třemi komunitní život. Na Zelený čtvrtek r. 1816 si Evžen a Tempier vzájemně skládají slib poslušnosti. Celá komunita pak složí své první sliby, včetně oblátského slibu vytrvalosti, v listopadu 1818.

Své úplné zasvěcení službě Bohu a lidem, ke kterým nás posílá (oblaci), podpíráme a vyjadřujeme i dnes skládáním čtyř řeholních slibů.

7) PANNA MARIA NEPOSKVRNĚNÁ

„Oblát Panny Marie Neposkvrněné, to je pas přímo do nebe! Radujme se z toho, že máme takové jméno!“
(sv. Evžen de Mazenod)

Když odjíždí koncem roku 1825 Evžen do Říma, aby požádal papeže o schválení Konstitucí a pravidel nového řeholního společenství, rodí se v něm během oktávu k Panně Marii Neposkvrněné vnuknutí pojmenovat svou komunitu, které se nejprve říkalo Misionáři Provence a pak Obláti sv. Karla (Karel Boromejský byl patronem rodiny de Mazenod a pro Evžena vzorem kněžského života), Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné. Toto pojmenování se papeži Lvu XII. líbí natolik, že je později přisuzováno přímo jemu.

Panna Maria provází naše misijní společenství hned od počátku. Druhým domem rodící se kongregace se hned po mateřském klášteře v Aix stává mariánské poutní místo Notre-Dame du Laus. Pak následují další: Notre-Dame de l’Osier a Notre-Dame des Lumières. Sám Evžen de Mazenod pak jako marseillský biskup stojí u zrodu velké mariánské baziliky v Marseille: Notre-Dame de la Garde.

Podle ústní tradice vyjádřila zvláštním způsobem Panna Maria svou přízeň nové řeholní rodině už v r. 1822. Na slavnost Nanebevzetí žehnal Evžen novou sochu Panny Marie Neposkvrněné pro oblátský Kostel misií v Aix-en-Provence. Večer téhož dne mu během modlitby před sochou měla Panna Maria úklonou nebo úsměvem dát najevo své zalíbení v nové kongregaci a ujistit ho o plodné budoucnosti. Socha je dnes umístěna na hlavním oltáři kaple našeho generálního domu v Římě.

Panna Maria je pro nás i dnes patronkou celé naší řeholní rodiny, ochránkyní našeho zasvěceného života a především vzorem skutečného misionáře: „V Panně Marii, jež ochotně přijímá Krista, aby jej mohla darovat světu, jehož je Kristus nadějí, spatřují obláti vzor víry Církve i víry své.“ (Z Konstitucí a pravidel)

8) KNĚŽSTVÍ

„V této žalostné situaci Církev hlasitě volá Boží služebníky, kterým svěřila nejdražší záležitosti svého Božského Snoubence, aby se svými slovy a svým příkladem znovu pokusili zažehnout víru pohasínající v srdcích mnoha jejích dětí.“
(sv. Evžen de Mazenod)

V kněžství spatřuje Evžen de Mazenod způsob, jak darovat všechno Bohu, jak nejsilněji zakoušet Spasitelovu lásku. Kněžský stav se tak stává jeho konkrétní odpovědí na velkopáteční setkání s Boží láskou a jeho milosrdenstvím. Pojmem, do kterého později zahrnuje všechny aspekty svého povolání, je „apoštolský muž“.

Také obláti měli být od samého počátku společenstvím kněží, kteří měli žít jako bratři a napodobovat příklad a ctnosti Ježíše Spasitele. Měli hlásat Boží radostnou zvěst a slavit svátosti. Obláti bratři vstupují do kongregace později.

I dnes se v oblátských apoštolských komunitách vzájemně doplňuje služba kněží a bratří. Jde o dvě cesty téhož povolání.

9) POZORNOST K NALÉHAVÝM POTŘEBÁM

„Vždy a jen s tou nejmenší pobídkou ochotní pospíchat tam, kde jim poslušnost ukazuje dobro, které by mohli učinit.“
(sv. Evžen de Mazenod) 

Evžen byl známý svou ochotou a připraveností pomáhat všude tam, kde bylo třeba. Nejenže posílal obláty do vzdálených misijních krajů, aby mohli sloužit opuštěným lidem, ale zároveň se snažil hledat nové a často odvážné odpovědi na konkrétní potřeby své doby. Jako biskup zval do své diecéze řeholní řády, které by pomohly s nejrůznějšími druhy chudoby konkrétních skupin obyvatel. Pokud vhodný řád neexistoval, sám založil spolek či institut, které by na nouzi odpověděly. Říkalo se o něm, že má srdce velké jako svět. 

Blízkost k lidem, kterou jsme po svém zakladateli snad trochu zdědili, nás i dnes nutí, abychom hledali nové cesty, jak k nim přistupovat a odpovídat na jejich potřeby. Zároveň se jimi necháváme sami evangelizovat a obohacovat.