Jdi zpět

A zase se třásla kolena...

Na přelomu září a října proběhlo v Hünfeldu výroční provinční setkání oblátských asociovaných laiků. Do hünfeldského kláštera se vypravila i naše skupinka mladých asociovaných, kterou letos čekalo první obnovení slibu.
Páteční večer byl věnovaný sdílení o tom, jak se které regionální skupiny mají, co je u nich od loňska nového a čím se zabývají. Sdílení bylo doplněno fotkami, které si každá skupina připravila. Mohli jsme tedy ostatním vyprávět o GECu, Workshipu, primici, svatbě, křtinách a spoustě dalších událostech, které naše česká oblátská mládež letos zažila.
Sobota přinesla už poněkud vážnější témata. Diskutovali jsme o změnách ve Stanovách asociovaných a poté si poslechli katechezi o. Bernharda, ve které mluvil o důstojnosti člověka. V menších skupinkách jsme se pak měli zamýšlet nad tématem Důstojnost člověka z pohledů asociovaného laika.
Setkání již tradičně vrcholí v sobotu večer, kdy se obnovuje asociace. Pro některé tento pomyslný vrchol začal už krátkou modlitbou chval. Pro nás, kteří jsme již bezpočet chválových večerů zažili v Plasích, nic nového. Pro jiné to bylo poprvé, co se s touto formou modlitby setkali. Ti, pro které byly právě tyto chvály nejsilnějším okamžikem z celého víkendu, se však našli v obou "kategoriích". Večerní obřad asociace jsem si osobně užila a prožila o něco intenzivněji než loni. Snad proto, že přípravu obřadu jsme měli na starost my čeští mladí asociovaní, takže vybrané texty čtení, žalmy a písničky byly "prostě naše". Snad proto, že u toho tentokrát mohli být ti, kteří nám loni chyběli. Snad proto, že člověk už tak nějak věděl, do čeho jde, a byl mnohem klidnější, než když slib skládal poprvé. 
Setkání jsme zakončili klasickým nedělním scénářem - mše svatá, závěrečné sdílení, dlouhé loučení a ještě delší cesta oblátským tranzitem zpět do Česka. Shodli jsme se na jednom - náš první asociovaný rok byl rozkoukávací a oťukávací, nyní s napětím očekáváme vše, co přinese ten druhý. Liduška

Byla jsem přesvědčená o tom, že letošní obnova asociačních slibů už nebude tak silný zážitek, jako když jsme před rokem naše sliby skládali poprvé. Myslela jsem si, že na intenzitě ubere hlavně to, že když se slib obnovuje, neříká se už jednotlivě, jako tomu bývá při první asociaci, ale slibuje se se všemi ostatními asociovanými najednou. Mýlila jsem se, a hodně. I tentokrát se mi roztřásly ruce a kolena. Co pro mě bylo na tom okamžiku nejsilnější, bylo to, že jsme s Liduškou, Zuzankou, Kubou a Pepou stáli vedle sebe, a já tak během slibu slyšela každého z nich. Hloubku toho momentu jsem tedy vnímala právě naopak v tom, že jsme slibovali v tu stejnou jednu jedinou chvíli, dohromady, společně. Bez téhle naší, byť malé, komunitky by to totiž nestálo za nic, sama bych tomuto slibu dostála jen hodně těžko... A navíc oproti minulému roku tam s námi letos mohl být i Vlastík. Z toho jsem měla opravdu velikou radost, protože mít u toho právě jeho, který s námi tohle oblátské dobrodružství naplno sdílí a prožívá, je ta největší a nejlepší podpora. Kačenka