Jdi zpět

Tomu říkám formace!

Ahoj všichni! Tento víkend probíhalo v naší komunitě hodnocení uplynulého akademického roku. Začalo se jednodenní duchovní obnovou, pak se den a půl mluvilo o konkrétních aspektech našeho života (studium, apoštolát, modlitba, komunita, oblátská formace, práce, odpočinek atd.). Nejdřív jsem si říkal, že nemá moc smysl se toho účastnit (vždyť jsme tu jenom dva měsíce), ale nakonec jsem moc rád, protože jsme se zase o trošku víc seznámili s komunitou, s jejím chodem, s výzvami, které nám může přinést příští rok. Byl to čas ještě intenzivnějšího prožívaní bratrství, protože jsme skoro tři dny nedělali nic výjimečného a měli na sebe čas.
Chtěl bych s vámi sdílet tři pro mě silné momenty. První byl na páteční duchovní obnově při závěrečné mši. David omi, jeden z našich formátorů, nás vyzval, abychom místo tradičně recitovaného Confiteor (Vyznávám se všemohoucímu Bohu) dobrovolně a ve svobodě řekli, co chceme, aby nám Hospodin a bratři odpustili. Zapůsobilo na mě, jak hodně z nás to udělalo, ať už šlo o věci obecnější nebo opravdu konkrétní („XY, promiň mi to a to…“). Zadruhé to byl moment, kdy jsem si uvědomil rozdíly mezi námi. Těch pět spolubratří, kteří odcházejí, ušli tady ve scholastikátu velký kus cesty, opravdu hodně na sobě pracovali a teď jdou dál. Nehodnotili jenom rok, ale několik let života. To se odráželo v osobních rozhovorech a ve sdílení. Pro nás tři nové je fakt síla vidět konec etapy, který na nás v budoucnu může čekat. Třetí moment bylo vyprávění Andriye omi o jeho roční stáži na Ukrajině. Měl poznat život a práci oblátů i místních. Vyzkoušel si třeba práci v oblasti komunikace, protože pracoval pro křesťanskou televizi, pak se účastnil misií, kde bylo jeho úkolem připravovat setkání mládeže, a organizoval letní tábor pro děti. I když se o tom v médiích přestalo mluvit, na Ukrajině pořád padají bomby a pořád je slyšet výstřely. Andriyho přání bylo na vlastní kůži zažít válečnou zónu, což mu spolubratři umožnili. Vyprávěl o destrukci, strachu, extrémní chudobě, o smutku, smrti, o tom, jak nesmíte udělat ani jeden špatný krok a už vůbec ne bez neprůstřelné vesty. V těch otřesných podmínkách našel Boha: vyprávěl o obětavé práci dobrovolníků v místních školkách, školách, zdravotních střediscích a jiných zařízeních; o radosti dětí, které prožily drama; o seniorech, kteří si přes to všechno uchovávají pokoj v duši a jsou vděční za každý nový den; o setkání s lidmi… K tomu všemu ukazoval fotky, takže člověk měl před očima konkrétní tváře. Všichni jsme zůstali s otevřenou pusou.
Jsem opravdu vděčný, že mi Hospodin dal možnost žít s takovými lidmi, mít takové spolubratry. Každý je tady úplně jiný, každý má svou vlastní kulturu, způsob prožívání a myšlení. Vlastně je to moc hezký obraz dnešního světa, je to tady taková interkulturalita v malém. Už po dvou měsících vnímám, že mě to obohatilo. Je to taky hodně o hledání jednoty, která není uniformitou. Pro sv. Evžena a první obláty bylo důležité být „jedno srdce a jedna duše“ a to je nádhera a výzva. Tak pokud můžete, modlete se za nás, ať jsme pořád otevření jeden pro druhého. Díky. Oto, omi