Náš zakladatel sv. Evžen de Mazenod nebyl farářem a na počátku ani nepomýšlel na to, aby se z jeho duchovních synů, oblátů, faráři stali. Po svém svěcení v Amiens 21. prosince 1811 odmítl nabídku stát se generálním vikářem, odmítl zůstat v pařížském semináři Saint-Sulpice, kde by mohla rychle stoupat jeho kariéra, a také se odmítl stát farářem. Chtěl se věnovat opuštěným, tedy těm, ke kterým se obvyklé církevní struktury nedostaly. Vrátil se tedy do rodného města Aix-en-Provence a věnoval se mladým lidem z ulic, vězňům, chudým dělníkům, služkám, nevzdělaným venkovanům, zajatým vojákům…
Své obláty založil r. 1816 proto, aby hlásali lidové misie. Časem jsme do správy převzali i několik poutních míst, která ale byla pro obláty vždy také místem misie, permanentní misie. Zatímco během lidových misií přicházeli misionáři k lidem do jejich domovského prostředí, na poutní místa přicházeli lidé za misionáři.
Faráři jsme se stali mnohem později. V r. 1841 přijíždí za biskupem Evženem de Mazenod do Marseille monsignore Bourget, biskup z Montrealu, aby ho požádal o několik misionářů pro svou diecézi. Evžen tak poprvé posílá své obláty do zámoří. V Kanadě pak na mnoha místech obláti zakládají první církevní struktury, a tedy i farnosti. Potřeba být tam, kde nikdo jiný nebyl, z nás udělala faráře. 

A ani dnes nejsme typickými faráři. Po celém oblátském světě sice farnosti spravujeme, ale mělo by vždy jít jen o naši odpověď na naléhavé potřeby místních církví. Ve farnostech, které nám byly svěřeny, obvykle působíme jako komunita a snažíme se, aby naše farnosti získávaly určité misijní zabarvení.
V Česku dnes máme ve správě několik farností kolem mariánského poutního místa Klokoty v Táboře a na rozsáhlejším území kolem Plas a Manětína na severním Plzeňsku.