Homilie papeže Františka ke Dni zasvěceného života

„Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,7). Těmito slovy autor Listu Židům projevuje Ježíšovo plné přilnutí k Otcovu plánu. Dnes je čteme na svátek Uvedení Páně do chrámu, Světový den zasvěceného života, během Jubilea naděje, v liturgickém kontextu charakterizovaném symbolem světla. A vy všichni, sestry a bratři, kteří jste si zvolili cestu evangelijních rad, jste se zasvětili jako „nevěsta před svým Ženichem [...] zahalená jeho světlem“ (sv. Jan Pavel II., apoštolská exhortace Vita consecrata, 15); zasvětili jste se témuž světelnému plánu Otce, který sahá až k počátkům světa. Plného naplnění se dočká na konci časů, ale již nyní se zviditelňuje „zázraky, které Bůh koná v křehkém lidství povolaných osob“ (tamtéž, 20). Zamysleme se tedy nad tím, jak se prostřednictvím slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, které jste složili, můžete i vy stát nositeli světla pro ženy a muže naší doby.

První aspekt: světlo chudoby. Je zakořeněno v samotném Božím životě, věčném a úplném vzájemném daru Otce, Syna a Ducha svatého (tamtéž, 21). Tím, že zasvěcená osoba takto uplatňuje chudobu, činí se skrze svobodné a velkorysé užívání všech věcí nositelem jejich požehnání: projevuje jejich dobrotu v řádu lásky, odmítá všechno, co může pošpinit jejich krásu - sobectví, chamtivost, závislost, násilné užívání a užívání za účelem smrti - a přijímá naopak všechno, co ji může povznést: střídmost, velkorysost, sdílení, solidaritu. A Pavel to říká: „Všechno je vaše! Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.“ (1 Kor 3,22-23). To je chudoba.

Druhým prvkem je světlo čistoty. I ta má svůj původ v Trojici a projevuje se „odrazem nekonečné lásky, která spojuje tři božské Osoby“ (Vita consecrata, 21). Jeho vyznání, spočívající ve zřeknutí se manželské lásky a cestou zdrženlivosti, potvrzuje pro lidskou bytost absolutní prvenství Boží lásky, přijímané nerozděleným a snoubeneckým srdcem (srov. 1 Kor 7,32-36), a poukazuje na ni jako na zdroj a vzor veškeré ostatní lásky. Víme, že žijeme ve světě často poznamenaném pokřivenými formami afektivity, v němž nás princip „co se mi líbí“ nutí k tomu, abychom v druhém hledali spíše uspokojení vlastních potřeb než radost z plodného setkání. To je pravda. To ve vztazích vytváří postoje povrchnosti a nejistoty, egocentrismu a hédonismu, nezralosti a morální nezodpovědnosti, kdy člověk nahrazuje ženicha a nevěstu celého života partnerem okamžiku, děti přijímané jako dar těmi, které požaduje jako „právo“ nebo které odstraňuje jako „obtíž“.

Sestry, bratři, v takovém kontextu, tváří v tvář „rostoucí potřebě vnitřní jasnosti v lidských vztazích“ (Vita consecrata, 88) a humanizaci vazeb mezi jednotlivci a společenstvími, nám zasvěcená čistota ukazuje - ukazuje muži a ženě jednadvacátého století - cestu k uzdravení ze zla izolace, a to v uplatňování svobodného a osvobozujícího způsobu lásky, který každého přijímá a respektuje a nikoho neomezuje ani neodmítá. Jakým lékem pro duši je setkání s řeholníky a řeholnicemi schopnými takovéto zralé a radostné vztahovosti! Jsou odrazem Božské lásky (srov. Lk 2,30-32). Za tímto účelem je však v našich komunitách důležité pečovat o duchovní a citový růst lidí, a to již v počáteční formaci a také ve formaci trvalé, aby se v čistotě skutečně projevila krása darované lásky a nedocházelo ke škodlivým jevům, jako je zakyslost srdce nebo dvojznačnost rozhodování, které jsou zdrojem smutku a nespokojenosti a někdy u křehčích osob příčinou rozvoje skutečného „dvojího života“. Boj proti pokušení dvojího života je každodenní. Je každodenní.

A dostáváme se ke třetímu aspektu: světlo poslušnosti. I o tom k nám promlouvá text, kterému jsme naslouchali, a představuje nám ve vztahu mezi Ježíšem a Otcem „osvobozující krásu synovské a neslužebné závislosti, bohaté na smysl pro odpovědnost a oživované vzájemnou důvěrou“ (Vita consecrata, 21). Právě světlo Slova se stává darem a odpovědí lásky, znamením pro naši společnost, v níž máme sklon hodně mluvit, ale málo naslouchat: v rodině, v práci a zejména na sociálních sítích, kde si můžeme vyměňovat proudy slov a obrazů, aniž bychom se kdy skutečně setkali, protože se navzájem skutečně nevydáváme všanc. A to je zajímavá věc. Tolikrát se v každodenním dialogu stane, že než člověk domluví, už se objeví odpověď. Nikdo neposlouchá. Před odpovědí je třeba naslouchat. Přijmout slovo druhého jako poselství, jako poklad, i jako pomoc pro sebe. Zasvěcená poslušnost je protilátkou proti takovému osamělému individualismu a jako alternativu prosazuje model vztahu, který se vyznačuje aktivním nasloucháním, v němž po „říkání“ a „cítění“ následuje konkrétnost „jednání“, a to i za cenu zřeknutí se vlastního vkusu, vlastních plánů a vlastních preferencí. Jen tak může člověk plně prožít radost z daru, překonat osamělost a objevit smysl své existence ve velkém Božím plánu.

Na závěr bych rád připomněl ještě jeden bod: „návrat k počátkům“, o kterém se dnes v zasvěceném životě hodně mluví. Ale nejde o návrat k počátkům ve smyslu návratu do muzea, to ne. Je to návrat právě k počátkům našeho života. V tomto ohledu nám Boží slovo, které jsme slyšeli, připomíná, že prvním a nejdůležitějším „návratem k počátkům“ každého zasvěcení je pro nás všechny návrat ke Kristu a jeho „ano“ Otci. Připomíná nám, že obnova se provádí spíše než setkáními a „kulatými stoly“ - které se musí konat, jsou užitečné - před svatostánkem, v klanění. Sestry, bratři, trochu jsme ztratili smysl pro adoraci. Jsme příliš praktičtí, chceme dělat věci, ale... Klanět se. Schopnost adorovat v tichu. A tak znovu objevujme naše zakladatele především jako ženy a muže víry a spolu s nimi opakujeme v modlitbě a oběti: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,7).

Mnohokrát vám děkuji za vaše svědectví. Je to kvas v církvi. Děkuji vám.

(foto: pixabay)