Nebylo to jen svěcení

Nebylo to jen svěcení. Bylo to setkání. Byla to spousta setkání.
V sobotu 27. dubna jsme v Plasích slavili kněžské svěcení našeho Oty. Krásná chvíle. Slovy jen stěží zachytitelná. Duch slavnosti byl od samého počátku rodinný. Biskup Tomáš se jako obvykle svým slovem trefoval do toho, co je "naše", oblátské. Kapela našich asociovaných a přátel byla skvělá, liturgie krásně připravená a snad i guláše po slavnosti bylo dost pro všechny. Naši biřmovanci nachystali luxusní kavárnu a o zákusky a slané dobroty všeho druhu rozhodně nebyla díky štědrosti našich farníků nouze. Krásný den. Stejně jako neděle s Otovou první eucharistií v roli předsedajícího celebranta.
Jenže nešlo jen o tu chvíli, nešlo jen o ten jeden nebo dva dny. To byla jen zastávka. Zastávka na cestě. Určitě pro Otu a pro nás obláty zastávka moc důležitá, přesto jen zastávka. Ve skutečnosti se v té chvíli, v těch dnech ukázala celá Otova cesta, jako by se z nich vynořila. A jejím výrazem byla právě ta nesčetná setkání. Setkání s nejrůznějšími lidmi, kteří Otu podél celé dosavadní cesty doprovázeli nebo mu do ní vstoupili jako spolupoutníci nebo se k ní třeba jen na malou chvíli připojili a pak zase zabočili jinam.
V řadě vedle sebe nebo za sebou seděli Otovi rodiče a příbuzní ze Slovenska, naší farníci a blízcí z plzeňského západu i klokotského jihu, zastoupena byla i první kroměřížská komunita. Jelikož jsme ale obláti, mají pro nás světové strany daleko širší záběr: naši generální radu zastupoval náš spolubratr Jorge, původem z Uruguaye, jižanskou Evropu Otovi formátoři a spoluscholastici z italského Vermicina a nemohli chybět naši bratři a asociovaní z celé Středoevropské provincie, takže němčina se na chvíli stala druhým liturgickým jazykem. Jedním z nejsilnějších okamžiků byl jistě mešní zpěv Lamm Gottes (Beránku Boží), který byl na území tolik poznamenaném oboustrannými zraněními víc než písní před přijímáním. Stal se znamením smíření, pokoje, znamením cesty, po které jdeme společně bez předsudků a zátěží z minulosti. Přijeli Otovi přátelé, ti dávní i nedávní. A setkání s nimi mnohdy způsobilo, že vstoupili do cesty i nám, ostatním oblátům a asociovaným, a stali se tak součástí rodiny. A v naplněném kostele a v sále, kde jsme se pak společně radovali, byli i ti, kteří si do kostela obvykle cestu nenajdou, a setkání s nimi byla o to silnější a vzácnější. A pak ta spousta dalších, kteří přijet nemohli, ale byli s námi na dálku, v modlitbě a myšlenkách. Tolik přání přes WhatsApp, tolik sms-ek, dokonce i několik tradičních přání psaných na pohlednicích.
Nebylo to jen svěcení. Bylo to setkání. Spousta setkání po cestě, která se na chvilku zastavila, abychom měli čas za ni a za všechna ta setkání poděkovat a žasnout nad nimi. A v neděli začali hosté odjíždět, pro mě začala provinční rada a Oto se po dni úklidu a rozbalování dárků vydal jako každé úterý na společenství svých mladých do Plzence... Byla to jen zastávka na cestě.
Vlastimil, omi