NAŠE JMÉNO

Jsme řeholním společenstvím uvnitř římskokatolické církve, jehož oficiální název zní Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Obvykle jsme však označováni jako misionáři obláti nebo jednoduše obláti. Naše jméno má svůj původ v latině: „oblatus“ znamená darovaný, obětovaný, a tedy i zasvěcený. Obě jména v našem názvu vyjadřují i charakter našeho společenství: oblátství zdůrazňuje naše zasvěcení se Bohu skrze čtyři řeholní sliby (slib chudoby, čistoty, poslušnosti a zvláštní oblátský slib vytrvalosti) a skrze intenzivní komunitní život, zatímco misijnost promlouvá o naší ochotě vydat se službě lidem, ke kterým nás Bůh posílá. Vzorem našeho života víry a apoštolátu je pak Panna Maria, která ochotně přijímá Krista, aby jej mohla darovat světu, jehož je on sám nadějí.

KDO JSME

Jsme misionáři. Počátky našeho misijního řeholního společenství spadají do období před 200 lety, kdy se 25. ledna 1816 P. Evžen de Mazenod, francouzský kněz a pozdější marseillský biskup, a jeho čtyři společníci dali dohromady, aby na jihofrancouzském venkově hlásali lidové misie v provensálštině.         více zde

TROCHU ČÍSEL

Je nás dohromady 3800: mladí obláti i ti starší, obláti ve formaci, kněží, bratři. Z celkového počtu je 520 mladých oblátů, kteří už složili své první sliby a v současnosti procházejí svou první formací. Pokud jde o mladé, prvenství drží Afrika se svými více než 180 obláty s časnými sliby. Jsme zastoupeni ve více než 65 zemích pěti kontinentů. Výhonek, který vyrašil v Aix-en-Provence, přinesl své plody: je nás přes 830 v Africe, 980 v Evropě, 770 v Asii, 450 v Latinské Americe, 450 v Kanadě a 270 ve Spojených státech.

CO DĚLÁME?

Děláme tak trochu všechno. Nespecializujeme se zvlášť na nic, měli bychom vlastně být jen specialisty na práci tam, kde je nás nejvíc zapotřebí. Papež Pius XI. nás dokonce nazývá „specialisty na nejtěžší misie“. Na počátku stačilo jen, aby biskupové přišli za naším zakladatelem a řekli mu: „Nemám nikoho“, a on se hned pustil do práce, aby si přepočítal všechny své obláty, které měl právě k dispozici, tu a tam zútlil stavy svých komunit a poslal dva nebo tři muže, aby pracovali tam, kde jich bylo třeba. A to pokračuje až dodnes. Jde tu o zapálení, o misijní netrpělivost.

Už v r. 1841 tak první obláti opouštějí Francii a zakládají první zahraniční misijní domy v Anglii, ale především v Kanadě, kam odjíždějí, aby hlásali evangelium přistěhovalcům i domorodému obyvatelstvu. V následujících letech vyslal sv. Evžen své obláty do USA, na Ceylon, do Jižní Afriky… A naše poslední misie? Jedním z naposledy založených oblátských působišť je například Guinea Bissau, jedno tamější místo blízko naší misijní stanice v Senegalu. Ale také např. lidové čtvrti v Marseille, Štrasburku nebo v Cadixu, pak je tu také Rusko, Čína, Kuba, Turkmenistán, Bělorusko a Ukrajina. Rozšiřují se už ale i někdejší misie a samy teď přejímají zodpovědnost za nová misijní místa: Haiti založilo misii mezi Afroameričany v Kolumbii; Srí Lanka už před lety expandovala do Indie, Bangladéše a Pákistánu apod.                                                                                                       více zde

INSPIRACE

• „Kdo bude chtít být jedním z nás, bude muset hořet touhou po své vlastní dokonalosti, být zapálený láskou k Ježíši Kristu a jeho Církvi a horlit po spáse duší.“ (Řehole z r. 1853)
• „Vyvoleni „k hlásání Boží radostné zvěsti“ (Řím 1,1) zanechávají obláti všeho, aby následovali Ježíše Krista.“ (Konstituce č. 2)
• ,,Vzorem jejich života je komunita apoštolů s Ježíšem.“ (Konstituce č. 3)
• „Kázat jako sv. Pavel ´Ježíše Krista, a to ukřižovaného, ne přemlouvavými slovy´, ale tak, aby bylo patrné, že slova, která hlásáme, jsme ve svém srdci promeditovali a začali je uvádět do života dřív, než jsme jim začali učit.“ (Řehole z r. 1826)
• „Naším posláním je tedy jít nejdříve k těm, jejichž stav nejhlasitěji volá po naději a spáse, které může v plnosti poskytnout jen Kristus. A to jsou chudí rozličných tváří. Právě jim dáváme přednost.“ (Konstituce č. 5)
• „Aby obláti zachovali věrnost zakladatelovu odkazu: ´Mezi sebou mějte lásku, lásku, lásku a navenek horlivost po spáse duší´, musí být horlivost každého z nich podpírána apoštolskou láskou.“ (Konstituce č. 37)
• „Pro svou odpověď plnou víry a svou bezvýhradnou ochotu vůči volání Ducha svatého je Panna Maria Neposkvrněná vzorem a ochránkyní našeho zasvěceného života.“ (Konstituce č. 13)

Těchto pár citací ukazuje současně realismus i ideál našeho života. Někdy snad můžeme pociťovat až úlek z toho, do jaké velké věci jsme se pustili. Průměrnost a neochota k obrácení jsou stále naším potenciálním nepřítelem. Ale byla to vždy především věrnost, věrnost každodennímu životu a práci, věrnost, která dává a nic nežádá, často až heroická věrnost, která se stala cestou, po níž se vydali naši spolubratři, jejichž svatost byla uznána Církví: sv. Evžen de Mazenod, náš zakladatel svatořečený 3. prosince 1995 Janem Pavlem II., o kterém už Pavel VI. řekl, že to byl muž „vášnivě zamilovaný do Krista a jeho Církve“; blahoslavení Josef Gérard, apoštol Basutů, Josef Cebula, který zemřel mučednickou smrtí v Mauthausenu v r. 1943, 22 blahoslavených oblátů - kněží, bratří a scholastiků, kteří byli zavražděni v r. 1936 během španělské občanské války, a mnoho dalších, jejichž svatost je anonymně zapsána v Božím srdci.                                 více zde

BLÍZKOST

„Jelikož jsou obláti velmi blízcí lidem, se kterými pracují, mají neustále na zřeteli jejich očekávání a hodnoty jim vlastní.“ (Konstituce č. 8) „Blízcí, blízkost“: to jsou slova, která lidé často užívají, když o nás mluví. My nejsme příliš složití či komplikovaní, jsme blízcí. A to by mělo být vidět na způsobu, jímž přijímáme své hosty, přátele, známé i neznámé. Otec de Mazenod měl velké srdce, velkou schopnost milovat a něco z toho jsme po něm možná podědili i my. Bl. Josef Gérard, o kterém jsme se již zmínili, si během svých duchovních cvičení poznamenal: „Tajemství obrácení Basutů spočívá v tom, abych je miloval. Je nutné je milovat navzdory všemu, je nutné je milovat neustále.“ Ve svém mládí totiž ještě zažil zakladatele. A právě díky této blízkosti jsme se možná naučili všechny ty jazyky různých národů a stali jsme se jedněmi z nich, právě tato blízkost nám pomohla vzít za své podmínky dělníků v Latinské Americe nebo ve Francii, umožnila nám doprovázet přistěhovalce, stavět školy, nemocnice nebo rozhlasové stanice, uchránila nás toho, aby se z nás stali úředníci…

MUŽI SLOVA

My se nehodíme na všední pastoraci! Je sice pravda, že v průběhu dějin jsme si do správy brali a i nadále bereme farnosti (kterým se ale snažíme vtisknout misijního ducha), ale původním plánem zakladatele bylo: „Přinášet radostnou zvěst národům, které ji ještě neobdržely, a ve světle evangelia jim pomáhat odhalit jejich vlastní hodnoty. Tam, kde již Církev zapustila kořeny, se obláti věnují skupinám, které jsou Církví dosažitelné nejméně.“ (Konstituce č. 5). Církev neustále potřebuje obnovu, nové nadechnutí, prohloubení. A to bylo, a i nadále zůstává, úkolem lidových misií, které kdysi bývaly skutečnou událostí. Zahrnovaly návštěvy domácností, společné chvíle setkání, chvíle modlitby v malých skupinkách, velkolepé bohoslužby v kostelích, procesí po ulicích…! Forma se mění, ale zdá se, že tento způsob je už vážně zastaralý. Jak tedy pomoci modernímu, postmodernímu a sekularizovanému světu znovu objevit bohatství křesťanské víry? To jsou opravdu velké výzvy dneška.

Snad by na začátku naší odpovědi mohla být oblátská přítomnost na mnoha mariánských poutních místech. Vždyť působíme v Lurdech (od r. 1985), ale také na poutním místě P. Marie Sněžné v Belleville ve státě Illinois v USA, v Kodni v Polsku, v Madhu na Srí Lance a na mnoha menších poutních místech: u nás v Česku např. v Táboře - Klokotech. Na mariánská poutní místa přicházejí již tradičně davy lidí. Hledají nějaký zážitek, hledají obrácení, světlo, které by vnesly do svého života. A tehdy jim musíme umět „naservírovat“ opravdu dobrý chod Božího Slova, aby, jak by se řeklo dnešním jazykem, ale jak říkal už i sv. Jan: „měli radost a jejich radost byla úplná.“

POHLED DO BUDOUCNA

V listu Židům se říká, že Mojžíš kráčel s odvahou, jako by před sebou viděl Neviditelného (srv. Žid 11,27). To by měla být tak trochu i naše situace. Svět se mění, naši současníci se upínají jen k přítomnosti, aby nalezli práci, aby dokázali uživit svou rodinu, zabezpečit si život, vychovat děti a pobavit se, když je k tomu právě vhodná příležitost. Zprávy ze světa kolem nás jsou zmatené, hodnoty jsou jak na burze: stoupají, klesají a neustále se mění! Každý se snaží procházet životem, jako by byl na celém světě jen on sám! Tento západní kulturní kontext hluboce zasáhl naše životy a naši práci. Volba našeho života se tedy dnešní generaci zdá příliš těžká, příliš náročná. Štědrost, nezištnost, komunita, Bůh…, to nejsou právě hodnoty, které by dnes byly v módě! „Upsat se“ na celý život nahání strach! A tak se otevírá otázka povolání. Budeme nakonec my těmi posledními články dlouhého řetězce dějin, nebo bude dědictví našeho zakladatele znovu přijato a radostně a s odvahou žito i novými generacemi?

Je ale pravda, že ačkoli se Kongregace umenšuje na severní polokouli, na té jižní naopak roste. A tak je zapotřebí předat štafetový kolík, přijmout změny, přizpůsobit naše struktury a přizpůsobit se i kulturně.

ZNAMENÍ DOBY A KREATIVITA

Globalizace chudoby a koncentrace bohatství jsou příčinou velké životní nejistoty pro mnoho našich současníků na jižní, ale i na severní polokouli. Bída je pro nás otázkou teologickou. Bůh je ve svém obrazu, kterým je člověk, odsouzen k tomu, aby žil v nelidských podmínkách. Jak můžeme tohle tolerovat? Jak by bylo jen možné mu nepomoci?! Jak bychom mohli zůstat nečinní a nesnažit se všemi silami o změnu „struktur zla“, které tento stav způsobují?!

Ale je tu i další velká oblast, která si žádá naši účast: mezináboženský dialog. Setkání s buddhismem, hinduismem a islámem vyvolává na Západě zcela nové otázky. Politici objevují tento problém teprve v tomto posledním období, zatímco naši bratři pracují v této oblasti už dlouhé roky. Usilují o stavění mostů, abychom se, pokud možno, vyhnuli nedůvěře a násilné konfrontaci. Na tomto místě musíme vzpomenout především našeho spolubratra o. Marcella Zaga, bývalého generálního představeného, který zemřel jako arcibiskup a tajemník Kongregace pro evangelizaci národů a který byl jedním z iniciátorů historického setkání vrcholných představitelů světových náboženství v Assisi v r. 1986. Byl to velký začátek, ale to, co zůstává k dokončení, je obrovské a vyžaduje si to spoustu nasazení. Je třeba učit se číst znamení doby a tvořivě na ně odpovídat.

POČÁTKY OBLÁTŮ V ČESKU

I my, obláti v Česku, máme dnes na co navazovat. V roce 1895 přišli obláti do Německa a odtud se poprvé dostali do Čech v r. 1911, kdy založili klášter ve Varnsdorfu v litoměřické diecézi, a na Moravu hned o rok později, když se usadili ve Fryšavě v diecézi brněnské. Později následovaly oblátské domy v Újezdu Svatého Kříže (nedaleko Domažlic), v Teplé (u Lovosic), kde byl po nějaký čas řádový noviciát, juniorát a gymnázium, v Chebu, na poutním místě Stará Voda na Bruntálsku, v Kájově, jihočeském poutním místě, kde obláti spravovali exerciční dům a kde bylo také sídlo pozdějšího provinciála, v Ústí nad Labem a posledním založeným oblátským domem bylo Brno. I podle uvedených míst je patrné, že obláti u nás před válkou pracovali především s německy mluvícím obyvatelstvem na národnostně smíšeném území.

K poměrně rychlému zániku československé oblátské provincie ovšem přispěla nacistická okupace, odsun Němců z poválečného Československa a poslední ranou pro obláty, stejně jako pro ostatní mužské i ženské řády a kongregace, byl komunistický převrat z r. 1948 a následná záměrná likvidace Církve. Obláti působící na našem území pak stáli u zrodu rakouské oblátské provincie. Poslední český provinciál oblátů, P. Václav Straka, zemřel v roce 1970.                       více zde

A DNES?

Naše novodobá historie se začíná znovu psát krátce po sametové revoluci. S pomocí rakouských a polských spolubratří obnovuje oblátskou misijní činnost v Česku o. Zdeněk Čížkovský, který do té doby působil jako misionář v Jižní Africe u kmene Zulu. V r. 1991 zakládá řeholní dům v Kroměříži a o tři roky později, kdy naše řady posílili dva noví misionáři z Rakouska a Polska, přebíráme do správy i jihočeské poutní místo Tábor - Klokoty. V českobudějovické diecézi působili obláti i v Českých Velenicích a přilehlých farnostech, kde mohli udržovat kontakt se spolubratry z rakouského Gmündu. Postupem času vyrůstají i první „domorodí“ obláti, a tak mladé řeholní společenství vysílá pár svých členů i na zahraniční misie.

V současnosti působíme v České republice na dvou místech. V Táboře - Klokotech se staráme o zdejší farnost a poutní místo. Klokoty jsou také centrem naší pomoci misiím. Právě zde působí asistentka oblátského Mariánského misijního díla (MMD), které nejrůznějšími způsoby podporuje oblátské projekty na misijních územích celého světa. Oblátský dům a nám svěřená farnost je také místem pravidelných setkání skupiny našich asociovaných laiků, kteří v životním stavu sobě vlastním žijí naše charisma a podílí se na našem apoštolátu a službě.

Kromě toho působíme od r. 2005 (s krátkou přestávkou) také na rozsáhlejším území v plzeňské diecézi. Tam jsou dnes naším „hlavním stanem“ Plasy a Manětín. Kromě farní pastorace, která má na západě Čech už sama o sobě misijní náboj, udržují tři spolubratři kontakt i s romskou komunitou v Dobré Vodě, pořádají duchovní obnovy pro laiky, řeholníky, pracovníky Charity, konají přednáškovou činnost, pracují s lidmi bez domova a pracují také ve vězeňské pastoraci... Významnou část našeho apoštolátu na Plzeňsku představuje pastorace mládeže a povolání. Kolem oblátské komunity se vytvořila skupina mládeže, která si říká OMIGang (v současnosti existuje už její druhá generace) a která se výrazně podílí na oblátském apoštolátu (Workship, OMITreffingy, OMILuftingy, Light4You…). Mladí z tohoto společenství stáli také u zrodu první české skupiny mladých asociovaných, která se pravidelně schází v Plasích.

KOMUNITA VTĚLENÉHO SLOVA

Svébytné místo v našem komunitním životě a naší službě má Komunita Vtěleného Slova. V r. 2012 se po vzoru italské oblátské zkušenosti vytvořilo společenství mladých mužů - studentů i pracujících, kteří se rozhodli udělat zkušenost společného žití evangelia ve všednosti obyčejného života. Společně s obláty v Plasích bydlí, společně pracují, společně uklízí, vaří, modlí se, společně studují… KVS se podle svých možností podílí na diecézní pastoraci mládeže, pravidelně se setkává se studenty velehradského Stojanova gymnázia, pro které připravuje postní duchovní obnovy a duchovně - pracovní setkání v Plasích, pravidelně pořádá Večery chval, animuje eucharistie pro rodiny s dětmi… Za první roky existence komunity prošlo touto radikální zkušeností žití evangelia a sdílení devět mladých mužů. Tři z nich pokračují svou duchovní cestu jako formandi misionářů oblátů v italském Vermicinu nedaleko Říma a v německém Hünfeldu, jiní tři se spolu s několika dalšími mladými stali spoluzakladateli skupiny mladých asociovaných.               více zde