Setkání „Oblátské evropské komise pro pastoraci mládeže a povolání“ (CPJVE)… Už jen samotný název by asi spíš odradil nebo alespoň nevzbudil moc sympatií. Navíc další komise… Jenže jak už to u oblátů bývá, nejde o žádný formálně strávený čas nad stohy papírů nebo prázdné tlachání o abstraktních pojmech, aby se jen jednoduše učinilo povinnosti zadost.
Poslední víkend v září patřil našim lidem bez domova. Trochu jsme asi snili, když jsme se jako společenství K SRDCI rozhodli udělat víkendovou duchovní obnovu pro přátele bez domova. Ale všechno neuvěřitelně vycházelo. Od sehnání fary, přikrývek, polštářů i čistých pyžam až po ideální autobusový spoj. Nakonec nás bylo všech dohromady patnáct. Modlitba, zamyšlení, sdílení, sbírání hub i opékání buřtů.
Minulý rok jsem se na semináři vězeňské duchovní péče, kam jsem byl pozván pro své zkušenosti z islámského světa, seznámil s vězeňským kaplanem P. Františkem Převrátilem z Prahy, který mě potom navštívil a pozval na „zkušenou“ do věznice Vinařice u Kladna.
Na přelomu září a října proběhlo v Hünfeldu výroční provinční setkání oblátských asociovaných laiků. Do hünfeldského domu se vypravila i naše skupinka mladých asociovaných, kterou letos čekalo první obnovení slibu.
Tak, a už sú to dva týždne, čo je zo mňa novicka. Ak netušíte, o čo ide, tak sa musím priznať, že pred dvoma týždňami som ani ja sama nemala veľmi predstavu o tom, čo to bude pre mňa znamenať. Vedela som, že je to ďalší krok na mojej ceste povolania, že táto etapa bude trvať jeden rok,...
Vůbec nechápu, jak se to stalo, ale už tomu bude rok, co jsme v Hünfeldu poprvé skládali náš asociační slib a stali jsme se oficiálně, na plno a zcela vážně součástí oblátské rodiny. A tak jsme se zase po čase sešli s naší skupinkou mladých asociovaných...
Milý OMIGangu, tímto dopisem bych vám všem chtěl poděkovat za uplynulý týden na Workshipu. „Když Bůh prozařuje“… To je pro mě výraz, který nejlépe vystihuje týden, který jsem s vámi mohl prožít. Jsem ještě stále mimo z těch všech dojmů minulého týdne.
Jako každý rok se po Workshipu cítím opět hrozně unavená, přejezená, ale hlavně obrovsky šťastná a požehnaná. Nikde člověk nepozná sám sebe tak jako ve společenství, nikdy neuvidí Boha tak konkrétně, jako mezi lidmi.
Uplynul skoro už měsíc od naší GECO (zkratka z italštiny: mladí a oblátské charisma) zkušenosti, kterou jsme prožili v mateřském domě Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné v Aix-en-Provence. Prvotní nadšení a entusiasmus, který jsem po té týdenní akci cítil, už logicky opadnul pod přívalem každodenního života.
Z evangelia do evangelia. To by byl vhodný titulek, který shrnuje mé pocity z letošního Workshipu. I když jsem byl postaven do role koordinátora, tak jsem teprve na začátku přípravného týdne pochopil, kam vlastně sahají workshipové kořeny...
Tento způsob léta zdá se mi poněkud... nepojmutelným! Prostě je těch krásných a silných zkušeností tolik, že je toho na jednoho nějak moc. Ještěže, jak říkají naše Konstituce, nacházíme jednotu svého života v Kristu. Opravdu... to, co propojuje Úlet, Jump, Workship, Konferenci, GECO, primice, exercicie, svatby a kdovíjaké ještě další prázdninové události, je naštěstí On. A blíž právě k Němu, který se před dvěma sty lety ukázal sv. Evženovi jako jeho osobní milující Spasitel a poslal ho k těm nejopuštěnějším, se teď vydává i náš Jakub. Radikálně blíž!
Pátý ročník Workshipu máme za sebou. Nemohl přinést nic nového, vždyť už dobře víme, jak to všechno funguje. Rutina… Nenašli bychom méně pravdivé shrnutí právě proběhlé dobrovolnické brigády pořádané oblátskou mládeží spolu s obláty.
V sobotu 19. srpna proběhlo udílení svátosti křtu opravdu v oblátském misijním duchu pod širým nebem. V romské komunitě v Dobré Vodě u Toužimi, kde se obláti z plaské komunity snaží už mnoho let "být blízcí lidem", bylo pokřtěno jedenáct dětí.
V prázdninovém vydání Zpravodaje MMD se dočtete o tom, proč je dobré o prázdninách odpočívat a zda odpočívají i misionáři. Přibližujeme vám prosby po hurikánu z Haiti, stavbách misijních stanic nedaleko Kalkaty i o vzdělávání katechistů v Angole, vše pod značkou OMI.
„Nikdo mi můj život nebere, dávám ho sám od sebe.“ (Jan 10,18) Během uplynulých měsíců se ve mně tato Ježíšova slova často ozývala. Je totiž pomalu u konce mé dvou a půlroční období prenoviciátu v kongregaci misionářek oblátek.
Středoevropská provincie 
