Africký zpravodaj od br. Karla - Potravy na pokračování I.
S radostí se vám konečně hlásím s obsáhlejším dopisem z misie v Zimbabwe. Jak víte, v červnu jsem po dlouhých strastech dorazil do země zaslíbené. Co jsem tu od té doby zažil, o to bych se s vámi chtěl nyní podělit. Vím z vlastní zkušenosti, že my, lidé doby technické, nejsme moc nadšení z dlouhých článků. Takže pro ty z vás, kdo dnes tenhle zpravodaj nedočtete do konce, tu mám takové krátké shrnutí: stále ještě žiju, mám se vlastně hodně dobře, učím se domorodý jazyk a koncem ledna bych měl spolu s jedním zimbabwským oblátem začít působit v jedné nové misii daleko v buši. Prakticky ji budeme celou zakládat, takže to bude asi docela dobrodružné.
Na návštěvě v St Luke’s Mission
K mému začátku v Zimbabwe patřilo hlavně seznamování se. Postupně jsem navštívil naše oblátské farnosti ve městě a nějaký čas jsem strávil také v naší venkovské misii St Luke’s (Svatého Lukáše). Za zmínku stojí ještě, že St Luke’s je misie s relativně velkou a dobře fungující nemocnicí zejména díky štědré pomoci z Německa. Ta přichází ne přes obláty (my jsme převzali duchovní správu misie až v 80. letech), ale přes německé lékaře. Pomoc sem začala proudit už se zakladatelkou nemocnice Dr. Davis-Ziegler před 70 lety. Nyní v ní pokračuje Dr. Shales, v Německu uznávaný odborník v porodnictví, který sem přišel před nějakými patnácti lety, aby tu aktivní pomocí strávil svůj důchod. Původně měl jen pomáhat v porodnici, ale brzy převzal vedení celé nemocnice. Dnes, v 81 letech, už však ordinuje a konzultuje jen v naléhavých případech. Jeho projekty, podporované díky velikému úsilí jeho rodiny a přátel z Německa, zahrnují finanční i materiální (kontejnerovou) pomoc nemocnici a více než 15 školám v okolí, adopci dětí na dálku, pomoc AIDS-sirotkům, pomoc k soběstačnému zemědělství, centrum pro mládež s učilištěm šití a textilního designu a další. V kontejnerech přijíždí zejména vybavení pro nemocnici a školy, ale kvůli hospodářské krizi a dlouhodobému suchu je stále častěji nutné nechat si posílat i základní potraviny. Mnoho dalších lékařů z Německa tu strávilo svou „pracovní dovolenou“. Na svět tu v porodnickém oddělení nemocnice přijde ročně cca 1500 dětí. Bolestnou skutečností je, že rodičky jsou z 60% HIV pozitivní. Když mi Dr. Shales říkal to číslo, tak to ve mně opravdu škublo. „Oficiální“ národní statistiky uvádí, že HIV-pozitivní lidé jsou v populaci zastoupeni z méně než 30%. Avšak i ze zaměstnanců nemocnice je prý HIV-pozitivních 35%, a ti přitom patří ke vzdělanější a zajištěnější části populace. Situace je tedy hodně špatná, a to i přesto, že AIDS už není takové tabu jako ještě před dvaceti lety. Aspoň, že je už dnes díky všeobecně dobře dostupným lékům možno následky této nemoci zmírnit.
Zimbabwské starosti a radosti
AIDS je jen jedno z mnoha trápení v Zimbabwe. O politických a ekonomických problémech bych se mohl opravdu dlouze rozepsat. Dotýkají se drtivé většiny lidí. A situace se stále zhoršuje: inflace roste, platy samozřejmě nikoliv. Vláda je nečinná, pouze zavádí všelijaká finanční omezení, která mají situaci zachránit, ale lidem vůbec nepomohou, ba naopak. Už jsou slyšet hlasy obyčejných lidí, že za Mugabeho se žilo lépe. Lidé jsou frustrovaní a jsou nuceni si pomoci sami. Proto roste korupce a kriminalita a bují černý trh nebo, řekněme, úplně paralelní tržní a finanční systém. A ke všemu tuto zemi trápí také už roky trvající sucho. Ne, že by vůbec nepršelo. V období dešťů prší, avšak prý dost podprůměrně. Období dešťů také začíná čím dál tím později. V půlce října už by měly přicházet vydatnější deště. Doteď se však jednalo jen o pár přeháněk. V březnu by pak měly deště ustávat. Letos v březnu ale přišel ještě jeden vydatný cyklon – znáte ho jako Idai – a způsobil rozsáhlé povodně na východě Zimbabwe a především v sousedním Mozambiku. Ekonomicky i politicky paralyzovaná země, jakou Zimbabwe je, se pak těžko může dobře postarat o oběti přírodních katastrof. Bohu díky je tu Církev. Měl bych říct: jsou tu církve. Ano, je tu hodně nejrůznějších církví. Snad všechny se snaží být solidární a pomoci. Ale katolická církev v tomhle vyniká právě proto, že je „katolická“, tedy všeobecná, všude po světě, nadnárodní, a přitom hierarchicky strukturovaná. I naše Jihoafrická oblátská provincie poslala finanční pomoc postiženým povodněmi. Ačkoliv ve východní části země my obláti nejsme, díky církevní struktuře jsme našli oblast - farnost, kam se téměř žádná pomoc ještě nedostala, a tak jsme schopni pomoci přímo na místě konkrétním lidem. Podporují nás v tomu také naši asociovaní laici MAMI.
Ale abych jen nelamentoval: jsou tu i krásné důvody k radosti. Jedním takovým bylo v červenci kněžské svěcení mého dobrého kamaráda a spolubratra z Říma jménem Thembo. Jeho primice v rodné farnosti byla moc krásná. Ale nebrala konce. Nakonec to se všemi těmi procesími a žehnáním jednotlivých farních skupin trvalo pět hodin. A já jsem ten den měl zrovna svůj (zatím Bohu díky jediný) průjem...
Radost jsem měl také ze setkání a z pár dní strávených spolu s mladými dobrovolníky z Angloirské oblátské provincie. Pobyt a práci skupiny v Zimbabwe každý rok organizuje Ronan, laik, kterého znám z mého pobytu u oblátů v Londýně před pěti roky; má na starosti misii s mládeží v jejich provincii. Že se jednou setkáme v Zimbabwe, by nás tehdy opravdu ani nenapadlo. Mladí dobrovolníci se čtyři týdny starají o sirotky a zneužívané děti a mladé ženy v Sandra Jones Centre v Bulawayu. Poslední týden pobytu pak tráví na safari a návštěvou Viktoriiných vodopádů. Karel, OMI
Pokračování příště!