Čas na společný "check up"

Deset dní na přelomu letošního srpna a září jsem měl tu čest, ale hlavně velkou radost prožít spolu s komunitou našich mladých spolubratří, misionářů oblátů, kteří se ve Vermicinu u Říma připravují na to, aby se stali misionáři opravdu blízkými Bohu a lidem, ke kterým budou posláni. A taková oblátská příprava vůbec nezahrnuje jen studium filozofie a teologie (které z velké části absolvují na Papežské Lateránské univerzitě v Římě), ale také „trénink“ v komunitním životě se vším, co tento způsob života přináší; celkem velký příděl apoštolátu, který se každý formační rok mění; růst v sebepoznávání a lidské stránce své osobnosti a v neposlední řadě rozvoj duchovního života. Příležitostí k prohlubování vztahu s Pánem se samozřejmě stává všechno, čím je každý den oblátského scholastika vyplněn. Ale existují jisté „silnější“ okamžiky, kdy je čas na duchovní check up, na zastavení se, ohlédnutí se za svou cestou a zkontrolování základů: jestli náhodou občasné trhliny ve zdi a praskliny v omítce nesignalizují vážnější pohyby základů. Takovou chvílí jsou jistě i každoroční duchovní cvičení, která jsou zároveň vstupem do nového formačního roku. Letos se italští formátoři našeho scholastikátu projevili jako obzvlášť odvážní misionáři (jakpak by také ne, když jeden z nich prožil celý svůj řeholní život v Laosu, Uruguay a Keni, druhý pak strávil spoustu let v Koreji a třetí v Latinské Americe), jelikož si jako doprovázejícího pozvali mě… Je to jedna z těch výzev, kdy si člověk řekne: „No, Pane, jestli tohle vážně chceš, tak to teda budu zahrnutej obrovským přívalem tvých milostí!“ A taky že jo! Obdarovaný jsem byl exerciciemi nejvíce zase já sám. A nejde vůbec o ta slova, která zazněla, ani o myšlenky, které občas přicházely. Ale jako vždy šlo o setkání. Opravdové hluboké setkání se spolubratřími a mezi nimi a v nich s Pánem! Mystika setkání, mystika bratrství, jak by takovou zkušenost nazval papež František. Opravdová mystika. Vztahová! Větší dar než setkání s nejrůznějšími krásnými lidmi jsem na své řeholní cestě nedostal a ani si nedokážu vlastně větší představit. I tentokrát jsem zakoušel jednotu mezi námi, jednotu, která nepramení z pouhých sympatií, ale je propojením skrze nový život, skrze sdílené charisma, skrze naše bratrství. A tam už opravdu nejsou hranice, tam už není Řek ani Žid ani pohan. Šest odlišných národností, ale jeden Duch, jeden život. Občas mi při našem bratrském sdílení vytryskly slzy z očí. Radostí! Buď je to dar, anebo jsem jen hned naměkko. V každém případě jsem vděčný a šťastný oblát. Vlastimil, OMI