Čtyři chody II.: svátosti a kříže

Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží milosti - možná jsem to předtím trošku věděla nebo aspoň tušila, ale minulý týden na druhém čtyřchodovém víkendu (který byl věnován právě tomu, jak slavíme to, v co věříme, tedy i svátostem) jsem si to snad poprvé pořádně uvědomila. A když to tak člověku dojde, tak se nemůže dočkat další eucharistie; nechápe, proč tu svátost smíření vždycky tak odkládá; trošku si i posteskne, proč nemůže být znovu pokřtěn nebo biřmován; hned by se chtěl vdávat a zároveň se nechat vysvětit na kněze, kdyby to jen šlo; a přestane se tolik obávat trápení spojeného s nejrůznějšími nemocemi.
A tak jako z minulých Čtyř chodů byl pro mě nejintenzivnější sobotní večer, stejně tomu bylo i tentokrát. Znovu být pokřtěni sice nemůžeme, ale svůj křestní slib můžeme obnovovat do nekonečna. A vždycky to bude silný okamžik. Třeba tak jako právě tu minulou sobotu. Součástí naší křestní obnovy byl i obřad Effatha (=Otevři se). Byli jsme značeni křížem, abychom měli otevřené oči, uši, ústa a srdce pro Pána a potřeby druhých, chudých a opuštěných a abychom na ramenou dokázali nést kříž lásky. Zpátky do Brna jsem proto odjížděla s odhodláním více se dívat okolo, více naslouchat, více hlásat, více těšit a více milovat. Kačka