Čtyři tuny mouky a začátek nové misie

Zdravím vás, milí přátelé. Po delší době se opět hlásím s krátkou zprávou ze Zimbabwe. Lockdown sice dál trvá, ale některé věci se, zdá se, začínají dávat do pohybu. Jen čtěte dál.
Omezení kvůli koronaviru byla postupně uvolněna do podoby, že život na první pohled vypadá skoro jako normálně. Skoro. Stále ještě není možno cestovat mezi provinciemi bez policejního povolení. Školy i kostely zatím zůstávají zavřené, není možno pořádat jakékoliv akce se shromážděním lidí. Avšak obchody, továrny a služby jsou povětšinou již v provozu. Takže život ve městě je už zase docela „busy“. Jde však jen o formální sektory hospodářství. Provozovat neformální hospodářské činnosti (pouliční prodej, námezdní práce, neoficiální osobní doprava – „taxíky“ apod.) je nadále zakázáno. To bohužel znamená, že drtivá většina lidí nadále nemá šanci si vydělat peníze, a tak ani nemá z čeho žít. „Protlouci se životem“ je teď ještě daleko složitější, než bylo před pandemií. Mnoho lidí je závislých na potravinové pomoci.
V Zimbabwe bylo dosud (do 4. června) potvrzeno něco přes 200 případů nákazy nemocí covid-19 a čtyři úmrtí. Mnoho nových případů se v posledních týdnech vyskytlo v karanténních centrech, kam jsou umísťováni lidé vracející se ze zahraničí, lidé s podezřením na koronavirus a dále všichni, kdo přišli do kontaktu s nakaženými. Podmínky jsou tam prý děsivé, podobné vězení, navíc ještě hlad, kvůli čemuž někteří zadržení z center utíkají a nemoc tak bohužel šíří.
Díky lidem, kteří přispěli do sbírky na potravinovou pomoc, kterou před Velikonocemi spustili čeští obláti a asociovaní laici, jsme nakoupili cca 4 tuny kukuřičné mouky na kaši, která je tu základní potravinou. Pytle s moukou teď distribuujeme chudým a potřebným lidem v našich farnostech a misiích. Další přibližně 4 tuny hodláme nakoupit běhěm června nebo až to bude potřeba. Avšak ne všichni, kdo přijdou k našim dveřím s nějakou prosbou, žádají jen o jídlo. Často je přivede prostě jen potřeba slyšet slova přijetí, útěchy a naděje. Otec Alvin OMI ve farnosti Panny Marie Lurdské v Bulawayu občas i vyráží do terénu (přesto, že je to vlastně zakázané) s pomazáním nemocných nebo i s potravinami pro chudé ve slumech.
Ačkoliv se tu situace celkově spíše zhoršuje, Charles a já jsme dostali jednu dobrou zprávu: do dvou týdnů bychom se měli nastěhovat do naší misie Maraire. Ze začátku to bude tvrdá práce a do značné míry i jakési táboření, protože v misii zatím není žádné vybavení (stojí tam jen prázdné domy) a voda i elektřina budou dostupné jen ve velmi omezené míře (o internetu ani nemluvě). Ale my se přesto těšíme. A dokud nebude možná žádná pastorační práce, budeme mít aspoň čas na založení políček a stavbu kurníku. Váš Karel OMI