Florencie 23: svátost společenství

Minulý víkend vyrazilo několik z nás asociovaných do Florencie. Nádherným městem jsme se procházeli celý jeden den a stálo to za to. To hlavní se ale mělo dít kousíček vedle – ve Fiesole. Florenští asociovaní a mladí laici žijící charisma svatého Evžena (MGC) se setkávají dohromady třikrát za rok. A jednoho z takových setkání jsme se účastnili i my. Nešlo totiž jen o dovolenou v Itálii, ale šlo o rodinné setkání, navazování přátelství, propojování a tvoření vztahů. I proto jsme se Florencií neprocházeli sami, ale doprovázelo nás pár místních asociovaných, které už někteří z nás znali ze setkání evropských oblátských asociovaných v polském Kokotku. Já jsem je viděla poprvé, ale vůbec mi to tak nepřipadalo. Po pár minutách jsem měla pocit, že to jsou staří známí, které jsem jen dlouho neviděla.
Celý další den jsme trávili uprostřed mazenodské rodiny a díky sdílení s nimi jsme mohli víc poznat, jak ve Florencii a jejím okolí žijí, jak se setkávají, jak prožívají svoji víru a charisma, které nás sjednocuje.
Sjednocenost jsem prožívala v různých podobách – v naší skupině, našem holčičím pokoji, s obláty z místní komunity, mezi ostatními asociovanými z Itálie, prostě ve vztazích. Ale nejen tam. Téma soucitu, o kterém mluvil Luca OMI, se mi propojilo s tématy, o kterých jsem před krátkou dobou mluvila s kolegyněmi v práci. Vlastně jsem v tu chvíli vnímala, že moje víra, moje asociace jako způsob, kterým svoji víru žiji, není něco zvláštního a speciálního – ve smyslu odděleného od ostatního života – co se musím snažit do toho života co nejusilovněji vměstnávat. Naopak. Je to něco, co můj život, moji práci prohlubuje a dává jí smysl. A dokonce to úplně obyčejně a lidsky můžu sdílet se svými kolegyněmi. Nejvíc mi utkvělo několik slov – soucit pramení z toho, že se necháme zpochybnit chudobou, která nás obklopuje. A chudoba chybějící lásky, naslouchání.
Z krátkého videa s příběhem Matky Terezy o tom, jak uviděla chudé kolem sebe, na mně pak ulpěl ještě jiný pocit. Že v tom všem je něco mnohem víc, tajemství, které nedokážu uchopit nebo vidět celé. Možná to pro mne pak trochu nastínil Luca, když dál mluvil o tom, že dávám z toho, co nemám. To je paradox, který plyne ze setkání s Kristem.
Doznívá ve mně stále hodně silných myšlenek. Částečně jsou pro mě velkou výzvou a trochu mě děsí. Částečně si je užívám, protože mám pořád pocit celistvosti. A to mi dává naději, že jsem na správné cestě. Štěpánka

Když jsme se naší florentské rodině představovali, říkali jsme, co pro nás znamená být s obláty, být asociovanými. Pro mě to je blízkost. Blízkost k Bohu, blízkost k naší mazenodovské rodině a blízkost v ní, blízkost k chudým a opuštěným. A mám silný pocit, že jsme během tohoto víkendu „všechny tři blízkosti“ společně pořádně prohloubili. Blízkost k Bohu, protože tam, kde jsme dva nebo tři v jeho jménu, je on uprostřed nás. Blízkost k rodině skrze zpívání písniček po cestě autem tam i zpět, slavení eucharistie i mimo ni, sdílení, rozhovory, pozvání na zmrzlinu, společné jezení pizzy a těstovin, objevování krás Florencie a sledování Sanrema i skrze neustálý boj s protékajícím záchodem u nás na pokoji… A blízkost k chudým díky Lucovýmu impulsu, kdy jsme se snažili vystoupit z logiky lhostejnosti a naopak růst v soucitu, který pramení z osobního setkání s Ježíšem. Byla to krásná zkušenost bořící hranice a budující vztahy, která návratem do Česka, stejně jako loňský celosvětový kongres asociovaných, nekončí, ale žije a sdílí se dál a dál. Kačka

Měla jsem velkou radost, že jsme se třemi malými holkami zvládli dojet až do Fiesole/Florencie. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to nezdá. Z Fiesole si budu pamatovat: krásný výhled z hotelového pokoje a z návrší od baziliky sv. Alessandra na osvícené historické památky ve Florencii; dvě večeře strávené společně s místními obláty (pocit rodinnosti a přijetí); snídaně v hotelu s českými asociovanými; obraz Neposkvrněného početí Panny Marie v oblátské kapli (podobný je v kapličce ve Dražni); nedělní mši s oblátskou rodinou (krásná hudba a společný zpěv; promluvu ohodnotit nedokážu, protože nerozumím italštině); vděčnost za krásně připravený nedělní dětský program (italské děti se snažily dorozumět s našimi holkami); velkou vděčnost za přátelství a za pomoc s hlídáním našich holek od ostatních českých asociovaných. Z Florencie nezapomenu na spoustu krásných památek a na procházku městem s průvodci - italskými asociovanými (mj. jsme ochutnali vynikající zmrzlinu, i když jsem doma holkám říkala, že nebude). Maruška

Před pár týdny jsem při četbě Laudato si´ od papeže Františka narazila poprvé v životě na spojení „svátost společenství“. To mi běželo v hlavě celý náš pobyt ve Florencii, vlastně už v pět ráno při společné snídani, v autě při společném probouzení se, povídání si a zpívání písniček, mezi námi, v setkání s oblátskou komunitou ve Fiesole, v setkání s italskými asociovanými, v kráse okolí a umění... Myslím, že tam jsem víc pochopila, co tím František myslí. Svátost společenství, něco, co mě úplně přesahuje, protože je to Boží dar, něco, kde On je přítomný úplně nejvíc, jak jsem ho schopná vnímat, zároveň něco, co je úplně přirozené, v čem je člověk naplno člověkem. Naše cesta do Florencie... svátost... viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Zuzka