Jsme v tom spolu čím dál víc!

Evropa je v současné době hlavním střediskem nákazy novým koronavirem, jenže v Africe tiká časovaná bomba... Naší pomoci bude jistě zapotřebí. Ne zítra, ale dnes. Třeba po přečtení těchto aktuálních řádků od našeho spolubratra Karla Mece, OMI ze Zimbabwe přijde malá myšlenka, nápad, světlo...

Vůbec netuším, co by se dalo dělat, i když mám pocit, že bych něco dělat měl, protože se na nás řítí katastrofa. JAR právě vyhlašuje nouzový stav, zavádí karanténní opatření, zavírá hranice, zavádí rozsáhlá úsporná opatření, což se vše velmi citelně dotkne Zimbabwe, jelikož jsme na JAR ekonomicky závislí. Asi brzo nebudou žádné pohonné hmoty, a co hůř, asi ani mouka na sadzu. Hodně jí přichází z JAR. V únoru jsme my obláti dostali zásilku asi 200 pytlů po 10 kg z jihoafrických oblátských farností pro naše chudé. To jsme ještě netušili, co přijde. Bohu díky aspoň za to. Ale co bude dál, nevím. Zimbabwe mi připadá paralyzovaná. Tady se jen „čeká“, až to udeří. Jak jsem psal, lidi tu jsou tak zvyklí trpět, že to asi hodlají jen pasivně přijmout. Mrazí mě z toho...

Biskupská konference dnes vydala prohlášení a v něm (konečně) ode dneška až do odvolání ruší všechny bohoslužby, shromáždění atd. Jen kněží mají pokračovat v celebrování single mší. Dokonce i řeholní komunity by měly zastavit společné modlitby, taky bychom jako kněží měli nechat rodiny pohřbívat své zesnulé (!). Tak jsem za to rozhodnutí rád, ale samozřejmě mě z toho dost mrazí. Je jasný, že jsme v tom spolu čím dál tím víc...

Nosím v sobě spoustu nejistot. Tahle krize nás (mě a Charlese) zastihla na půli cesty do naší misie Maraire. Měli bychom se tam stěhovat na konci dubna a pak na konci května nebo začátkem června by mělo být oficiální otevření. To je teď samozřejmě s otazníkem. Obávám se, že koronáč bude v Zimbabwe řádit déle než kdekoliv jinde. Možná, že se tam přece jen odstěhujeme, ale otevření se posune. Ale možná, že tady v Gokomere ztvrdneme na dlouho, protože nebude možno zařídit v Maraire vodu ani elektřinu. Ani by nás tam neměl kdo živit, když nebude žádná práce ve farnosti. Prostě nás to zastihlo v „blbou“ chvíli. Daleko od ostatních oblátů...

Nechci vás strašit, ale napíšu vám to, abyste byli v obraze: dnes ráno se prý do nemocnice v Masvingu dostavil člověk s příznaky koronavirózy. Řekl taky, že v poslední době byl vícekrát v JAR - pracoval jako dovozce zboží. V nemocnici ho nepřijali, ale poslali ho do jiného zařízení na druhém konci města. Taky jim tam zatelefonovali, že jim posílají jednoho podezřelého pacienta. Ten, když tam dorazil, našel kliniku už zavřenou a opuštěnou. Tak se vrátil do té první nemocnice, kde našel patřičné oddělení už také zavřené. Tak mu nezbylo, než se vydat veřejnou dopravou (tzn. „taxíkem“) zase zpět domů kamsi daleko...

Včera jel jeden z místních otců do Harare na letiště vyzvednout jednoho jiného kněze, který se vrátil z Keni. Popsal nám situaci na letišti: nikde žádná zdravotní kontrola, ani ta nejmenší. Žádné hygienické opatření. Teoreticky by se každý, kdo vstupuje do země, měl odebrat na 21 dní do karantény. Ale když ho na to nikdo ani na letišti neupozorní... tak kam to asi povede...

My jsme tu v Gokomere přijali opatření na maximální udržitelné omezení pohybu osob. No, tak jsem zvědav, jak nám to půjde. Karel, OMI